Dvořákova Rusalka se pomalu a jistě stává jednou z nejhranějších a nejpopulárnějších oper vůbec. Není divu, že zavítala i do Skandinávie, že po Norsku a Finsku svou „touhu být člověkem“ vyzpívala také ve Švédsku, v Göteborgu. GÖTEBORGSOPERAN má velkokapacitní moderní divadelní architekturu, hlediště bylo nabité k prasknutí a první takty líbezné lyrické pohádky si podmanily obecenstvo, které po celý večer ani nedutalo, jen dychtivě vstřebávalo nádherné Dvořákovy melodie a spoluprožívalo rusalčin smutný příběh o tom, jak svého vybájeného „prince“ nakonec „zklamala v posteli“, a tak přivolala osudovou zkázu sobě i svému miláčkovi. V pohádkové ambaláži Kvapilova textu se tento, byť klíčový, „erotický“ syndrom dosud ztrácel, ale tragičnost celé pohádky, její bezútěšný konec, je v dílu neodbytně přítomna a tak není na škodu, že soudobé režijní koncepce na tomto tematickém svorníku děje stavějí svou inscenační podstatu. Nejinak tomu bylo i v Göteborgu, kde se režie ujal nám dobře známý David Radok , který právě zde umělecky zakotvil a vyrostl ve výraznou režijní osobnost. Rusalku pojal coby osudové drama nenaplněných tužeb a lidského selhání, jako rozporuplný konflikt lásky a erotické žádosti, jako drama o „hříchuplné“ lidské duši. Proto pohádkové postavy jsou zde vytesány jako monolitní symboly, každá reprezentujíc svůj vnitřní svět, každá zastávajíc svou pravdu. Radok ovšem nenechává své „symboly“ plout v bezčasí, pohádkový příběh posunul sice blíže k dnešku, ale stále zachoval novoromantickou atmosféru děje. Akcentoval scény princovy vášně jak ve vztahu k rusalce (princovo arioso „Již týden dlíš mi po boku“ končí souloží), tak k majestátní cizí kněžně, i scéna princovy smrti se odehrává doslova v rusalčině klíně.
S Radokovou režijní koncepcí dobře ladila i výprava – scéna (Lars-Åke Thessman ) i kostýmy (Ann-Mari Anttila ) účelově dotvářely jeho inscenační záměr. Všechny scény mají iluzivní základ (rusalka dokonce při slovech „ta voda studí“ noří ruce do jakéhosi akvária) a posléze přerůstají do symbolické roviny v dramaticky exponovaných scénách. Sbor svatebních hostí je kostýmován uniformně ve višňově rudé barvě, u dam ve „velké toaletě“, u pánů ve fracích s cylindry; vodník i Ježibaba ani žínky nejsou v pohádkových hábitech, ale v aplikacích běžných šatů, ovšem pojednaných ve stylizované podobě. Scéna je koncipována jako velký prostorný interiér s vysokými okny a dveřmi po stranách, ve „vodní říši“ pak scénu ozvláštňují záhony rákosí. Celý děj provází spolu s rusalkou jakási symbolická postava mladé ženy, snadže se celý příběh odehrává v její zjitřené mysli. Inscenace pracuje invenčně se světlem, dekorace z 1. dějství se do následujících výstupů na zámku rozloží do šířky i hloubky, zmizí rákosí a vše se ponoří do tajuplné atmosféry tlumeného tmavorudě tónovaného světla. Samozřejmě by se dalo diskutovat o vhodnosti dosti razantních škrtů. Jsou vynechány oba výstupy hajného a kuchtíka, škrt je i ve scéně lesních žínek ve 3. dějství. Ale jinak nemá göteborgská inscenace Rusalky chybu, symbolická rovina díla dostala vskutku nadčasovou polohu.
Představení bylo výborné i po hudební stránce. Dirigent Olaf Henzold s orchestrem GöteborgsOperans Orkester obnažil kouzlo letní noci, lesk zámecké síně i tragické tóny beznaděje a tápání, jakož i rozjasněné tóny vykoupení v samotném závěru opery. Postav se jedinečně zhostili rovněž pěvci a pěvkyně – především Elisabet Strid jako rusalka postihla lyrickou rovinu i dramatickou polohu role, a ač to nebyla žádná éterická bytost, dokázala přesvědčit svou vnitřní naléhavostí. Annalena Persson jako cizí kněžna akcentovala vnitřní zběsilost ženy přinášející zkázu i rozvrat, Anders Lorentzson jako vodník vybudoval dokonalou syntézu přísného vládce i milujícího „tatíčka“, Susanne Resmark (Ježibaba) sršela ironií i sarkasmem a také trio lesních žínek (Mia Carlsson, Eva-Lotta Ohlsson , Erika Sax )zvládlo pěvecky i pohybově svůj part beze zbytku. Jako princ vystoupil Peter Berger, který absolvoval v této roli již řadu inscenací, do Radokovy režijní koncepce se vpravil bez problémů a především uplatnil svůj hrdinný témbr i výrazovou bezprostřednost. Rovněž tak je třeba ocenit znamenitý výkon sboru GöteborgsOperans Kör .
Rudolf Rouček
