Stranou pozornosti ctitelů interpretačního umění, pro něž je festivalová nabídka žní jemných fines v pojetí toho či onoho slavného díla, uvedlo Pražské jaro 26. 5. podvečerní koncert hudby z grafických partitur Milana Grygara, který však přivábil dost návštěvníků, aby dokázali sál Musea Kampa zaplnit a vytvořit vstřícnou atmosféru. Pět „vizuálních partitur“ realizoval ve spolupráci s jejich tvůrcem umělecký vedoucí souboru MoEns , klarinetista Kamil Doležal pro obsazení klarinet, trombón, housle, violoncello, klavír a bicí a skladby zazněly provázeny videoprojekcí příslušných grafických předloh.
Slyšeli jsme hudební minimal, poměrně dosti motivický, zvukově vyvážený a buď homogenní (v realizaci Modré partitury pro dva klavíry – na koncertě ovšem hrané dvěma hráči na jeden klavír, stejně jako Znaková partitura ), nebo proporčně pestrý, skladby formálně soudržné a poutavé sledovatelnými souvislostmi s promítanými kresbami nebo svébytným výrazovým světem, do něhož dokázal Doležal vizuální inspiraci přenést. Na realizaci grafických partitur je jednou z nejzajímavějších věcí transformace výtvarného vnímání jakkoliv pojednané reality do vnímání hudebního – zejména pokud jde o parametr času, s nímž hudba na rozdíl od výtvarného díla stojí a padá. (Grafická partitura – tak mi to alespoň připadá v případě Milana Grygara – je výrazem touhy výtvarného umělce po kontaktu jeho díla s časem. Umělec kontakt s časem zakouší v procesu samotné tvorby – ale dílo pak už je jakoby mimo čas. Nějak mu třeba podléhá, ale na rozdíl od hudebního díla s ním nestojí a nepadá, hudba je v čase mnohem křehčí.) Vícestránkové partitury – jako Modrá partitura , Znaková partitura nebo Partitura starých strojů – umožnily Kamilu Doležalovi uchopit sled stránek jako časovou posloupnost v hudební formě, Partitura krajiny a Partitura v prostoru zvuku jsou jednostránkové a rozpětí skladby v čase je pak dáno schopností realizátora, potažmo zúčastněných interpretů vytěžit je z příslušného vizuálního podnětu. Jediné možné sblížení je v přístupu ke struktuře. Z tohoto hlediska mne oslovila obzvláště skladba podle Partitury krajiny (ale ta překlenovaná vzdálenost mezi promítanou kresbou a skladbou byla tak obrovská, že už si nepamatuji, čím mne ta hudba zaujala, zato si pamatuji na tu partituru, která je graficky velmi úsporná a „visela“ nám na očích dlouho), zatímco závěrečná realizace Partitury v prostoru zvuku, graficky „tah štětcem“, mi připadala příliš krátká.
Nevím, jak velké nároky klade ztvárnění grafických partitur na hudebníky (realizace skrze notový zápis je v určitých aspektech orientační), ale posluchačsky byla dosti zátěžová hudba podle Znakové partitury pro dva hráče na klavír, protože byla velmi subtilní, vyžadovala značnou sluchovou koncentraci a jako obtížný prvek do ní vstupoval hluk klimatizace v sále, a také jedno dynamicky předimenzované místo (ztvárněné dvěma hráči na bicí) v hudbě podle Partitury starých strojů (které ale například – podle svědectví Kamila Doležala – Milana Grygara vysloveně nadchlo). Hudba tohoto typu – i způsob jejího ztvárnění – funguje výrazně individuálně, jako recenzentka mohu „objektivně“ poukázat pouze na odpovědnost a pečlivost všech zúčastněných hudebníků, na jejich profesionální přístup, nasazení a zjevnou víru ve smysl toho, do služeb čeho svou energii dávají.
