Ve chvíli, kdy je ještě i v dnešní době potřeba znovu a znovu připomínat, že opera je divadlo a bez její divadelní podoby je skladatelem zapsané hudební drama tvarem invalidním stejně jako její koncertní provedení, přichází na festival Janáček Brno skladatelova opera Věc Makropulos jako hostování berlínské Staatsoper Unter den Linden s inscenací německého režiséra Clause Gutha.
Mnoho operních režisérů rádo říká, že jejich práce je zviditelněním skladatelovy hudby, protože hudba je vede i ve formální výstavbě inscenace, určuje atmosféru, tempo, rytmus akcí. Ale jak málo z nich umí v té hudbě a v jejím propojení s libretem opravdu číst. Jak málo jich má tolik tvůrčí fantazie, aby mohli spolu s dobře zvolenými spolupracovníky postupně tvořit přípravnou fázi inscenace a tu pak dotvářet na jevišti i pod ním! Každé hudební drama má nekonečný počet interpretačních možností, jen je umět skloubit a konkretizovat.
Režisér Claus Guth je známý svou mimořádnou inteligencí a těžko uvěřitelnou intuicí pro divadelní výpověď operního divadla. Bezchybně cítí sounáležitost všech jeho ingrediencí, a navíc je schopen ze všech těchto součástí vytvořit bohatou strukturu operního díla, které je jakoby samonosné ve své provázanosti. Věc Makropulos zajisté patří mezi jeho vrcholné inscenace. S operním Janáčkem se zatím sešel jen jednou, když režíroval Její pastorkyňu (Jenůfu) v londýnské Royal Opera House, Covent Garden (2021). Sám prohlašuje, že si jej Janáčkova operní řeč získala svou divadelností a hloubkou výpovědi. Říká, že u Janáčka je přímá spojitost mezi trojicí Wort-Ton-Gebilde (Slovo-hudba-obraz). O Věci Makropulos se vyjádřil jako o opeře, jejíž děj je z 95 % tvořen konkrétním jednáním, má téměř kvality kriminálního dramatu, a přitom podle jeho názoru souvisí s tradicí absurdního a groteskního divadla. Tento režijní pohled je nesmírně obohacující právě proto, že jeho autor dokáže vystavět divadelní tvar i z těch nejmenších detailů, naplňuje je svou obohacující poetikou (včetně smyslu pro specifický humor) a zároveň cílevědomě podporuje celkovou stavbu inscenace.
Režisér Claus Guth si nechal pro Věc Makropulos navrhnout scénografem Etiennem Plussem nápadité dvojjeviště (Janáčkovo divadlo v Brně má naštěstí už od svého otevření v roce 1965 dvě pohyblivá postranní jeviště, jichž využívá jen sporadicky.) V levé části scénografie je prostor pro bezčasí, do něhož se stále vrací víc než třísetletá Elina Makropulos i její dětský předobraz (tolik podobný barokní Velázquezově Infantce Margaritě). Dítě kráčí v průběhu děje na proscéniu po světelném chodníku vodorovně s portálem. Tam vidíme i stařičkou suchoučkou éterickou stařenku, sunoucí se pomalinku o holi. Trojjediná Elina Makropulos, to je to pravé. Emilia s sebou táhne šok z dětství, kdy jí její otec, lékař císaře Rudolfa II., podal lektvar nesmrtelnosti, aby jej vyzkoušel (a ona upadla do kómatu), ale také děsivou představu své potenciální budoucnosti.
Ten prostor pro bezčasí i pro minulost je naplněn hustým dýmem a Elina do něj vstupuje, aby se tu objevila ve své skutečné „nahé“ podobě – vždy se tam potřebuje převléct, nasadit paruku, stát se tvorem, který se mezi svými prapraprapotomky pohybuje, jako by k nim patřil. Pravá část scénografie (dvojprostor kanceláře s archivem a výtah k němu), patří lidskému hemžení. Je to obří archiv nashromážděný za celá desetiletí, ba staletí, v něm se pohybují služebné osoby obojího pohlaví. Pracují, lezou po žebřících, přijíždějí výtahem, pózují. Jejich pohyby jsou přesně stylizované až do groteskní taneční podoby – dílo geniální choreografky Sommer Ulrickson. Do tohoto kancelářského prostředí vstupují všechny jednající postavy perfektně charakterizované herecky, pohybově, dořečeny kostýmem (Ursula Kudrna). Skvěle zpívající Aleš Briscein jako Albert Gregor, Adam Plachetka v roli Jaroslava Prusa (oba obsazeni až do této varianty inscenace), Dr. Kolenatý Jana Martiníka a Hauk-Šendorf Jana Ježka. Apropo zpěv. Dorothea Rösschmann zvládá roli po pěvecké stránce výborně, je jí však špatně rozumět a některé ty české texty i zkresluje. Bohužel není na roli Eliny Makropulos vybavena typově, nedaří se jí působit jako femme fatale, kterou by měla být, aby reakce okolních postav byly uvěřitelné. Škoda, že v tomto obsazení už neúčinkuje Marlis Petersen, Emilia Marty v původní premiéře Věci Makropulos ve Staatsoper Unter den Linden 13. února 2022, kterou řídil dirigent Simon Rattle. Současnou inscenaci nastudovala v intencích Clause Gutha Caroline Staunton.
Orchestr berlínské Staatsoper, Staatskapelle Berlin, hrál báječně, plasticky, barevně, dirigoval jej Robert Jindra, který inscenaci po Simonu Rattlovi převzal. Možná se na zvuku orchestru příznivě projevilo i jeho odlišné posazení v orchestřišti. Staatskapelle Berlin mimochodem patří k nejstarším orchestrům světa, vznikla roku 1570 jako dvorní kapela kurfiřta Joachima II. von Brandenburg a od roku 1742 sídlí v Královské dvorní opeře Unter den Linden.
Hostování této inscenace bylo pravým svátkem, velkou událostí letošního festivalu Janáček Brno 2024.
Leoš Janáček: Věc Makropulos (Die Sache Makropulos), libreto skladatel podle hry Karla Čapka, Staatsoper Unter den Linden, Berlin v Janáčkově divadle 16. a 18. listopadu 2024 (psáno z představení 18.11. 2024). Dirigent Robert Jindra, režie Claus Guth, scéna Etienne Pluss, kostýmy Ursula Kudrna, světla Sebastian Alphons, choreografie Sommer Ulrickson, dramaturgie Yvonne Gebauer, Benjamin Wäntig. Emilia Marty: Dorothea Röschmann, Albert Gregor: Aleš Briscein, Vítek: Stephan Rügamer, Krista: Natalia Skrycka, Janek Prus: Linard Vrielink, Jaroslav Prus: Adam Plachetka, Dr. Kolenatý: Jan Martiník, Strojník: Dionysios Avgerinos, Poklízečka: Adriane Queiroz, Hauk-Šendorf: Jan Ježek, Komorná: Sandra Laagus.
