Janáčkovo operní dílo se už dávno stalo pevnou součástí dramaturgických plánů a jeho obliba u publika roste. Ve Státní opeře v Hamburku zvolil režisér Olivier Tambosi pro inscenaci Jenůfy značnou míru abstrakce, která zbavila scénické akce přímé souvztažnosti s realistickým detailem, uvolnila hranice expresivity a emocionálního prožitku jednajících postav a v neposlední řadě tak režisér podtrhl morální aspekt celého příběhu. Sbor se stává po způsobu antických tragédií nositelem mravního postulátu, jeho soudu nelze uniknout.
Této režisérově koncepci odpovídá i scénografie (Frank Philipp Schlößmann). V prvním dějství žádný mlýn, ale otevřená krajina, v druhém a třetím dějství dominují obrovité kameny, celý příběh je sevřen mezi vysoké, dále již nečleněné zdi. Kostýmy jsou dobové bez zdůraznění folklórních prvků, ale sociálně jednoznačně určující (výtvarníkem kostýmů byl scénograf). Je otázkou, zda pominutí realistických detailů odpovídá dimenzím Janáčkova díla, je totiž nutno akceptovat absenci rekvizit, o nichž se ovšem zpívá. Žádné vykrajování brambor, žádný lektvar pro Jenůfu, žádný mariánský obrázek. Také odpadá transakce s klíčem po vražedném činu Kostelničky, když žádá po Jenůfě, aby odemkla dveře. Navíc žádný nábytek, což především vadí na začátku třetího dějství.
Představení ovšem mělo přesto svou sugestivnost, potřebné výrazové nuance vyjadřovali pěvci dostatečně ve vokálním projevu. Škoda, že dirigent György G. Ráth ještě více nevyužil možností rytmického bohatství Janáčkovy partitury.
Sólistickému obsazení dominovala především Eva Marton jako Kostelnička intenzitou zvuku i výrazu, bezprostřední strhující prožitek propůjčila Jenůfě Miriam Gordon-Stewart. Vnitřní podstatu obou nevlastních bratří obnažili v detailně propracovaných výkonech Miroslav Dvorský (Laca) a Arnold Bezuyen (Števa). Zpívalo se česky, i když pěvci často komolili slabiky. Obecný trend zpívat Janáčkovy opery v originále je ovšem třeba uvítat a podporovat.
