Pohádková opera Richarda Strausse Die Frau ohne Schatten (Žena bez stínu) patří nesporně k nejkrásnějším partiturám nejen svého tvůrce, ale operní literatury vůbec. Jako by v sobě spojovala monumentalitu Richarda Wagnera s Mozartovou melodickou průzračností, uplatňujíc s nevyčerpatelnou hudební i dramatickou invencí svého tvůrce mystičnost a symboličnost i grandióznost novoromantického stylu. Richard Strauss ozvláštnil originální pohádkový námět svého kongeniálního libretisty Hugo von Hofmannsthala hudbou plnou vzníceného dramatismu, dosahujícího ve velkých plochách mohutných zvukových expanzí temných barev démonické přízračnosti a tajuplných záchvěvů lidské touhy i neúprosných artikulů osudové předurčenosti stejně jako stříbřitě průzračné lyriky či drastických burleskních poloh sociálních vyděděnců a proklatců, hudbou vyúsťující v hymnickou oslavu lásky, mateřství, soucitu a sebeobětování. Vzniklo dílo podmanivé a tematicky široce rozevřené, v eruptivní záplavě zvukovosti kladoucí vedle sebe temná zákoutí tajuplné a neproniknutelné metafyzické záhadnosti právě jako hýřící světlo lidskosti a vzájemného porozumění. Dílo, které nese svůj vnitřní náboj ve výjimečné dramatické údernosti i poetické barvitosti. Žena bez stínu je zároveň rozlehlou operní freskou ve svých dimenzích naplňující zákonitosti velkooperní formy opírající se v mnohoobrazové kompozici o dramatický kontrast i lyrické prodlevy, vzepjaté vlny exprese stejně jako lyricky tklivá ztišení, široce prokomponované ansámblové scény či bohatě členěné a hudebně úchvatné monology klíčových postav děje reprezentujících různé vrstvy a společenské kategorie světa pohádkových bytostí i lidí.
Hofmannsthalovo libreto při vší své básnické kráse i myšlenkové hloubce má ovšem řadu úskalí, jež číhají na scénické provedení: určitou nepřehlednost složitých dějových zákrutů a mnohdy nejasných psychologických motivací a především vždycky diskutabilní scénické řešení klíčové situace, jak světelně věrohodně zobrazit po dlouhou dobu obě hlavní ženské postavy, císařovnu a barvířku, bez stínu!
To vše odpadlo při koncertním provedení v Hamburgische Staatsoper, kde se tak mohli zcela upnout k postižení hudebně-dramatických dimenzí Straussova veledíla. Nešlo ovšem o klasické koncertní provedení, orchestr zůstal v orchestřišti a na volném scénickém prostoru zpívali sólisté zpaměti, přicházeli a odcházeli podle potřeb děje a pracovali i s náznakem hereckých akcí, jako by byla cítit potřeba dostát nárokům jisté elementární divadelnosti, oproštěné ovšem od jakýchkoli „koncepcí“ operního režisérismu.
Dirigentka Simone Young dosáhla s orchestrem Hamburské státní opery vrcholných interpretačních poloh: oslňujícího zvuku plného nevšedních barev a odstínů, s pečlivou rytmickou artikulací, důmyslnou stavbou dílčích hudebně-dramatických celků. Kulminujících vrcholů dosáhla zejména v osmi orchestrálních mezihrách, kde Straussova hudebně-dramatická expanze vrcholila v ohromující zvukové klenbě a stala se zároveň i dominantou celého večera. Simone Young nenechala ani na chvíli posluchače v metafyzickém labyrintu Ženy bez stínu zabloudit, v množství široce proudící, velkolepé a svou harmonickou strukturou odvážné a v neobyčejně bohatém instrumentálním rouchu Straussovy hudby vedla diváka se vší pregnantností a energií neomylně k jasnému cíli vyjádřit plasticky humanistické poselství díla, dokázala přesvědčivě stmelovat hudebně-dramatické elementy opery v absolutní přehlednosti a jasnosti kompozičních forem.
Sólovému obsazení vévodila především Gabriele Schnaut v roli barvířky v netušených možnostech hlasové gradace i kulminaci dramatického výrazu, neméně působivé výkony podali i Hanna Schwarz v mefistofelsky laděné chůvě, Wolfgang Schöne jako zemitý barvíř Barak, Glenn Winslade v pěvecky náročné milostně-hymnické partii císaře a Simon Yang v tajemné a neúprosné postavě posla duchů (Der Geisterbote). Snad jedině Danielle Halbwachs jako císařovna měla v podání náročného partu jisté rezervy, zejména po výrazové stránce.
