Letošní 4. ročník Olomouckých barokních slavností, jež se odehrávají od 29. června do 22. července v Uměleckém centru Univerzity Palackého, v historických, vpravdě barokních kulisách Olomouce, nabízí v šesti různých programech pět děl zcela nových. 6. a 7. července jsem byl v prostředí bývalého jezuitského konviktu svědkem dvou výjimečností, jež na barokní dobu vrhají zcela jiné světlo, než bývá zvykem (odmyslím-li si i zcela ideologicky znetvořený pohled z mých školních let). Novinkou letošního ročníku byl totiž úkrok z výhradně operní dramaturgie v podobě melodramatické pantomimy v podobě Händelova Alchymisty ve spojení s Hanzlíkovým Arionem v podání Divadla Facka, samozřejmě za doprovodu Ensemble Damian. První dvě představení, jež jsem v Olomouci letos slyšel a viděl, tak naplno potvrzovala slova, jež nedávno pronesl zakladatel festivalu, muzikolog, skladatel a dirigent Tomáš Hanzlík: „Baroko není pouze na efekt. Naopak, každé dílo nese své poselství. A neustále nás vede k přemýšlení o smyslu života. Snaží se, abychom život učinili příjemnější – nejen sobě, ale i ostatním.“ A jedním dechem dodal: „Chci bavit, mám rád, když se lidi smějí. Je to totiž jediný moment, kdy na scéně víte, že máte publikum na své straně.“
Georg Friedrich Händel zkomponoval Alchymistu v roce 1710 jako scénickou hudbu ke komedii Benjamina Johnsona. Režisér Michal Bumbálek s brněnským Divadlem Facka z tohoto půvabného dílka vytvořil ještě půvabnější komorní pantomimickou hříčku v barokním duchu a s prvky vskutku hravé klauniády. Samotářský alchymista (Pavel Dousek), který odmítá okolní svět, aby mohl bádat a hledat Elixír Života a Kámen Mudrců, ve chvílích smutku a stesku podléhá slabosti a obrací se k soše půvabné dívky (Kateřina Marie Fialová). Jenže jednou jeho věrný sluha (Sergej Sanža) nechtěně způsobí skutečné oživení sochy a spustí Kouzlo všech Kouzel, Lásku. Vůbec postava sluhy je pantomimicky vykreslena dokonale; Sanža při svých plnokrevných kreacích spojuje prvky tragična i třeskuté komiky, moderní výrazové prvky fialkovského typu se v jeho výkonu střetávají s prvky komedie dell´arte. Jeho výkon zdobí jevištní děj, aniž bych nějak umenšoval podíl zbývajících dvou protagonistů. Pro mne jako hudebního recenzenta ovšem největší zážitek znamenal výkon Ensemble Damian pod neoddělitelnou Hanzlíkovou taktovkou. Ansámbl byl rozšířen o vícero saxofonů a smyčců, takže zvuk patřičně zhutněl; regulérní saxofonové kvarteto znělo velmi minimalisticky, přitom barevně, plasticky a svěže. Basso continuo bylo skutečně tepajícím srdcem souboru, tvořené violou, klavírem, kontrabasem a violoncellem (jako vždy výrazně excelentní Petra Machková Čadová). Ve stejné sestavě byl také proveden pantomimicko-hudební kus Arion, který napsal Tomáš Hanzlík v roce 2004 k příležitosti dokončení olomoucké kašny zasvěcené básníkovi a hráči na lyru Arionovi, poslední z původního barokního konceptu sedmi kašen na mytologické náměty. Recitátoři Juliana Synková a Marek Řihák hlasově i gesticky barevně vyprávěli příběh Ariona (Sergej Sanža), který se vracel z turné jako bohatý člověk; a samozřejmě jak jinak, než po moři. Posádka (Michal Bumbálek, Pavel Dousek) ho chtěla zavraždit a oloupit a on se raději vrhl do moře. Ale zachránil ho delfín, a tak na místě pevniny, kam ho dopravil, dal Arion postavit delfíní pomník. A ten se od roku 2002 nachází na Horním náměstí v Olomouci. Ensemble Damian šťavnatě interpretoval Hanzlíkovy parafráze Händela (Vodní hudba), J. S. Bacha (Ich habe genug) a Čajkovského (V sladkém snění), které jsou skutečně mistrně rozpuštěny v minimalistickém toku proměnlivé dynamiky i barevnosti…
Následující večer byl již ve znamení echtovní barokní opery. František Antonín Míča zkomponoval operu Operosa terni colossi moles (Pracná stavba tří kolosů) v roce 1735 na latinské libreto jaroměřického kaplana Jakuba Želivského a je posledním kompletně dochovaným dílem tohoto postupně objevovaného skladatele. Jde o holdovací dílo, oslavující hudbymilovného hraběte Johanna Adama z Questenbergu, jenž podporoval Míču, který zakotvil v Jaroměřicích nad Rokytnou, a zásadním způsobem tak ovlivnil operní život na Moravě. Operu, nedávno znovuobjevenou, uvedl Hanzlík se svým ansámblem na festivalu poprvé. Hrabětovo panství se rozkládalo nejen na Moravě, ale také v Čechách a v Rakousku. Z děje vyplývá, že nejvíce mu záleželo na moravské půdě; v roli Génia Moravy (Policardus) exceluje tenorista Lukáš Hacek. Český živel (Eudoxus), mimochodem nepříliš adorovaný, je výtečně ztvárněný basistou Jaromírem Noskem. V roli Génia Rakouska (Geodesius) se představil německý kontratenorista Stefan Kunath; i v pojetí této postavy se promítly rozpory, jež hrabě měl s Vídní. Děj je velmi symbolický; a pro mne, bývalého studenta geodézie (byť neúspěšného), nesmírně zábavný. Samozřejmě nesměl chybět ženský element. Ústřední postava, římská stavitelka kolosů Trigoniana, byla v pojetí výrazově jemnější a emotivně bohatší, což je typickou parketou vyzrálé sopranistky Kristýny Vylíčilové; její nesmírně pestrý koloraturní zpěv je pro posluchače prostě vzácnou lahůdkou. Bohyně pramenů Aganippaea v podání sopranistky Lucie Rozsnyó, neméně výborné, je přece jenom přímočarejší, žensky útočná, vášnivá, mnohdy až dryáčnická. První část opery, ta rozměrnější, obsahuje také dva sbory. A při nich mi běhal po těle mráz. Jako recenzent se k tomu přiznám, neboť jsem tímto fyziologickým jevem psychosomatického původu nesporně ovlivněn. Stručně řečeno: Operosa terni colossi moles byla pro mne zážitkem! Samozřejmě i díky výkonu Ensemble Damian, který jsem v tak početném složení ještě neslyšel. K obsazení z předešlého dne přibyla flétna, jež se zaskvěla i sólově (Irena Ošťádalová), místo klavíru zněl varhanní pozitiv (Martin Smutný), tympány (Šimon Hron), velká basová loutna theorba (Marek Kubát) a dvě klariny, což jsou vysoké trubky, v baroku mezi žesti dominantní (Jaroslav Kocůrek, Petr Jurášek). Druhá část opery, trvající už jen slabou půlhodinku, patřila moři a s dějem té předešlé nijak nesouvisela. V hlavní roli zde vystupují čtyři Sirény a čtyři námořníci a současné pojetí upřednostňuje až lechtivou rozvernost plnou erotické přítulnosti, vše ale korunováno mohutným sborem za plného orchestrálního zvuku. Následné, dlouhotrvající ovace byly zasloužené…
