Adventní abonentní koncert sezony 2011/ 2012 napřesrok šedesát let existujícího souboru staré hudby Concentus musicus Wien (CMW) věnoval jeho dirigent Nikolaus Harnoncourt po čtyřleté přestávce opět duchovní hudbě Johanna Sebastiana Bacha, z níž vedle závěrečného Magnificat D dur BWV 243 vybral pro první polovinu zcela vyprodaného koncertu chrámové kantáty Ach wie flüchtig, ach wie nichtig BWV 26 a Wir müssen durch viel Trübsal in das Reich Gottes eingehen BWV 146. Oproti původně ohlášenému programu večer otevřela kratší a komorněji koncipovaná kantáta BWV 26 pro 24. neděli po Svaté Trojici, jejíž vstupní chorál v podání Sboru Arnolda Schönberga mě opět uvedl do pochybností, zda by pro preciznější frázování a deklamaci nebylo vhodnější zvolit méně početnější obsazení tělesa připraveného sbormistrem Erwinem Ortnerem . Nesmírně působivé pojetí závěrečného chorálu šestidílné kantáty však všechny pochybnosti zaplašilo a prostřednictvím nenapodobitelných pianissim představilo sborové těleso v jeho nejlepších kvalitách. S dirigentovým preferováním objektivního hlasu německo-amerického tenoristy Kurta Streita , který témbrově i vizáží tolik připomíná Harnoncourtova kdysi dvorního tenoristu Kurta Equiluze, jsem se již smířil, jeho úzkostlivě pečlivé koloratury však v árii So schnell ein rauschend Wasser schiesst poutaly příliš pozornosti a recenzentovi vnucovaly představu, jak by se s touto árií popasoval Werner Güra nebo Ian Bostridge. Ještě nespokojenější jsem byl s volbou Matthiase Goernea , jehož světlý a nepříliš průrazný hlas v árii An irdische Schätze das Herze zu hängen postrádal potřebné profundní hloubky a nepůsobil ani hrozivě, ani svádivě. (Georg Zeppenfeld, Christian Gerhaher nebo Gerald Finley by byli podle mě šťastnější volbou.)
Tak se již v kantátě BWV 26, a ještě více v následující chrámové kantátě pro 3. neděli po Velikonocích BWV 146 pozornost posluchačů upírala ke dvojici zpěvaček, pro repertoár bezchybně zvolené sopranistce Genii Kühmeier a mezzosopranistce Bernardě Fink , jejíž přítomnost na pódiu Velkého sálu Společnosti přátel hudby ve Vídni je vždy předzvěstí mimořádné události. Hlasové a interpretační kvality obou dam v áriích kantáty BWV 146 upozadily zmiňované pány, ne tak Stefana Gottfrieda , který se u varhan výborně zhostil sólového varhanního partu k úvodní sinfonii ke kantátě BWV 146. Po pauze se ke čtveřici sólistů ještě přidala Italka Roberta Invernizzi , pod Harnoncourtovým vedením naposledy zazářivší v loňském prosincovém nastudování Monteverdiho Mariánských nešpor. Zatímco pánové stále zaostávali za trojicí báječně sladěných ženských hlasů, Invernizzi s Kühmeier a Fink vytvořila bezkonkurenční ženské trio (tercet Suscepit Israel puerum suum), nemluvě o jejím extatickém podání vstupní árie Et exultavit spiritus meus . Zatímco po vokální stránce večer s nástupem Invernizzi jednoznačně gradoval, po stránce instrumentální byla pauza mezi chrámovými kantátami a Magnificat nepřeslechnutelným zlomem: zatímco první polovině koncertu jednoznačně dominovala nízká dynamika a velmi klidná tempa (v případě kantáty BWV 146 na můj vkus až příliš pomalá, i když se zjevným zrychlujícím se tempodramaturgickým plánem), hned vstupní sbor Magnificat zaplnil sál plnokrevnou hrou CMW, jehož realizace Harnoncourtových hudebních představ je stále nebývale flexibilní.
Když jsem před čtyřmi lety slyšel v dirigentově podání s CMW kantátu BWV 26 ve zvukově strohém a výrazově afektovém podání, netušil jsem, že s ní Harnoncourt po čtyřech letech opět předstoupí před publikum, tentokrát v koncentrované a zvukově komorní podobě se zvukově rozvinutým závěrečným sborem. „Byl bych kdykoliv připraven věnovat se jakékoliv Bachově kantátě,“ svěřil se právě dvaaosmdesátiletý pionýr poučené interpretace staré hudby na dobových nástrojích, „včetně použití chlapeckých hlasů, kdyby jen dosahovaly kvalit chlapeckých sborů, s nimiž jsem před desetiletími spolupracoval“. Hledačské odhodlání Harnoncourtovo je stále neodbytné, stejně jako bouřlivý potlesk po adventním bachovském koncertu dirigentových spříseženců.
