Když si zadáte tato čtyři písmena do vyhledávače, nabídne vám Hudební fórum Hradec Králové nebo Hope for Himalayan Kids nebo Healthy Foods for Healthy Kids. „A“ je správně – alespoň v tomto případě. Čtyři velké koncerty – tři orchestrální, jeden sborový – a dva komorní doplnily filmové projekce a výstavy a mezi 29. říjnem a 7. listopadem pulsoval Hradec Králové soudobou hudbou, která zněla na několika místech. Tradičně v sále Filharmonie Hradce Králové, která je hlavní pořadatelkou festivalu, ale také na studiové scéně Divadla Drak, v Regiocentru Nový pivovar, v kostele Sboru kněze Ambrože a v kapli sv. Klimenta.
Dramaturgické těžiště festivalových programů bylo v hudbě postsovětských kultur, výběr byl velmi reprezentativní. Velké koncerty byly věnovány tvorbě vždy jednoho významného představitele příslušné hudební kultury – Alfredu Šnitkemu, Erkkimu-Svenu Tüürovi, Broniusu Kutavičiusovi a Peterisi Vasksovi, podobně byly koncipovány i koncerty komorní. A pořadatelé se rozhodně nedrželi při zdi – na úterní zahajovací koncert zařadili Šnitkeho Symfonii č. 1 , která se na koncertních pódiích – nejen u nás – hraje zřídka, vydá na celovečerní program a je dosti interpretačně i posluchačsky náročná. Hradecké publikum se už ale naučilo chodit na festivalové koncerty s potřebnou dávkou zvědavosti, k níž patří i určitá míra rizika, a jedno ze stěžejních symfonických děl 20. století přijalo skvěle. Což byla i odměna Královéhradecké filharmonii , s níž Šnitkeho symfonii nastudoval Marko Ivanović . Den předtím jsme měli možnost „navnadit se“ na zahajovací koncert připomínkou podobně velkolepé události, jíž bylo před čtyřmi roky v Hradci Králové uvedení Šnitkeho faustovské kantáty Seid nüchtern und wachet… – formou videozáznamu z koncertu spojeného s besedou s Peterem Vrábelem , který dílo na festivalu realizoval rovněž s Filharmonií Hradec Králové .
Videozáznam koncertantní skladby Georgse Pelecise Setkání s přítelem , uvedené na HFHK rovněž před čtyřmi roky, byl pak pozváním na středeční komorní koncert v Blackboxu Divadla Drak, na němž Stanislav Gallin a Martin Levický zahráli jedinou, předlouhou kompozici Georgse Pelecise a Vladimira Martynova – což je ten „přítel“ – Korespondence pro dva klavíry . Vynikající volba! Skladba je unikátní svou genezí, původně nebyla určena pro koncertní provozování, ba ani nebyla míněna jako kompozice. Dva skladatelé si zkrátka dopisovali v notách a teprve po mnoha letech se rozhodli „udělat“ ze své korespondence skladbu, jíž okolnosti propůjčují jedinečnost.
Odpolední promítání dokumentárního filmu o Erkkim-Svenu Tüürovi předznamenalo čtvrteční koncert Brno Contemporary Orchestra sestavený ze skladeb estonského skladatele, který na festival přijel osobně, byl přítomen už i na zkouškách a dirigent Pavel Šnajdr si spolupráci s ním velmi pochvaloval. Tüürovu hudbu v Čechách přece jenom už trochu známe, festival nicméně nabídl průřez jeho dosavadní tvorbou – od „metajazykově“ koncipovaných skladeb z volné řady Architectonics přes „vektorový“ Oxymoron k nejnovější autorově tvorbě – skladbě Flamma z roku 2011.
Víkend poskytl festival na doznívání zážitků v psychické realitě těch, kdo na koncerty přišli nebo přijeli – přijížděli i návštěvníci z daleka, hlavně z Prahy nebo z Brna, odkud mimo jiné na zahajovací koncert zavítal muzikolog Jan Špaček s více než dvacítkou svých studentů s tím, že příležitost vidět a slyšet Šnitkeho První symfonii naživo si prostě nesmí nechat ujít – a v pondělí připravil posluchačům vrcholný zážitek v podobě tří oratorií litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse v podání litevského komorního sboru Aidija za spoluúčasti členů Královéhradeckého dětského sboru Jitro . Koncert se konal v kostele architektonicky pozoruhodného, funkcionalistického areálu Sboru kněze Ambrože, jemuž sbormistr Romualdas Gražinis provedení skladeb dokonale přizpůsobil. Oratoria Magický kruh sanskrtu , Z kamene Jatvěhů a Poslední pohanské obřady jsou koncipována prostorově, s teatrálními prvky – gesty, pohybem, kostýmy. Pro „běžného“ posluchače jsou zároveň i zatěžkávací zkouškou jeho identity – je to soudobá hudba, která se nechává prorůstat etnickými archetypy, návrat rituálu do koncertního prostoru. Ovšem rituálu se vším všudy, i s tím, před čím nemůžete uhnout, když deset centimetrů vedle vás přechází kněžka v režné haleně a „zaklíná hada“, abyste po další části Uctívání dubu zakusili soumrak pohanských časů, když všichni pěvci z kostela zvolna odejdou a v prostoru se rozléhá už jen osudový, vše zpečeťující zvuk varhan.
Nevelká kaple sv. Klimenta byla na úterním koncertě Jana Žďánského , který hrál dvě skladby Alexandera Knajfela pro violoncello sólo, Lamento a Žalm 51 , zaplněna do posledního místa. Příchozí nelitovali – hluboká, meditativní Knajfelova hudba zněla v sólistově pečlivém nastudování a s přispěním mimořádné akustiky prostoru nesmírně působivě, podobně kontaktně jako hudba Kutavičiusových oratorií. Závěrečný koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu byl věnován hudbě lotyšského skladatele Peterise Vaskse. Orchestr hrál pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera , sólistou ve Vasksově Violoncellovém koncertu byl Jiří Bárta , skladatel přijel do Hradce Králové osobně.
Hudební fórum Hradec Králové se na deset dní svého trvání stalo místním středobodem hudebního světa – Český rozhlas vysílal velké koncerty přímým přenosem, komorní ze záznamu, během festivalu i besedu, na kterou se podařilo vedle pozvaných hostů – dramaturga festivalu Marka Hrubeckého, dirigenta Pavla Šnajdra a muzikologa Stanislava Bohadla – přivést i jednoho z pravidelných návštěvníků festivalových koncertů, astronoma Jana Veselého, interpreti byli ochotni přicházet k rozhovorům do éteru i bezprostředně po koncertě, festival provázela atmosféra zaujetí pro věc. Pokud někde zpočátku hrozil rutinní přístup, do koncertního večera se ztratil. O Filharmonii Hradec Králové už nelze říkat, že díky festivalu se soudobou hudbu hrát učí, neboť ji hrát umí, a to je u nás velká deviza. Tuzemských interpretů, ochotných a schopných studovat a hrát novou hudbu, přibývá, vracejí se do Hradce Králové a festival jim poskytuje příležitost.
Festival soudobé hudby se letos konal v Hradci Králové po osmé a opět očekávání posluchačů naplnil, ba předčil. Slyšeli na něm hudbu, která je prověřena provozováním na světových koncertních pódiích, hudbu, která cestu nového hudebního umění reprezentuje, nikoliv lemuje, a podstatné je, že ji slyšeli naživo, poněvadž autenticita osobního kontaktu je nezastupitelná.
