V rámci velkolepé kulturní mezinárodní přehlídky Wiener Festwochen pod vedením intendanta Luca Bondyho na 32. ročníku MHF Wiener Konzerthausgesellschaft zazněl 8. 5. ve Velkém sále Vídeňského koncertního domu koncert spojující Berliner a Wiener Philharmoniker za řízení Sira Simona Rattlea .
Idea společného koncertu se zrodila již v roce 2001 při příležitosti hostování Berlínských filharmoniků ve Vídni. Dlouholeté přání legendárního dirigenta Herberta von Karajana spojit dvě nejslavnější světová tělesa, která si na mezinárodním poli konkurují, se po více než stech letech od jejich založení úspěšně zdařila historicky poprvé Simonu Rattleovi. Spojení těles v počtu sto čtyřiceti hráčů si šéfdirigent Berlínské filharmonie nadělil poprvé 2. dubna 2005 v Berlíně k padesátým narozeninám, kde mu aplaudovalo na dva tisíce posluchačů.
S napětím očekávaný koncert ve Vídni značně převyšoval návštěvnickou kapacitu sálu již řadu týdnů dopředu. Dirigent nezkrotného temperamentu realizoval díla svému srdci nejbližší. Reprízovanou hudební událost, včetně stejného hráčského obsazení, kterou zamýšlel ukončit letitou rivalitu těles, zahájil Fantazií na téma Thomase Tallise pro smyčce britského skladatele Ralpha Vaughana Williamse z roku 1910. Vrchol následoval uvedením Mahlerovy Symfonie č. 6 a moll . První větě propůjčil Rattle nespoutaný divoký spád vášně a ponořil ji do oslnivě mohutného, temného nástrojového koloritu, druhou větu obohatil vnitřně pulzující zdrženlivou rozvláčností a ostrostí tématických vztahů. Jas a zářivost, lesk, jemnost a tanečnost – spíše charakteristické rysy Vídeňských filharmoniků – provázely třetí větu, jež se stala nejen nádherným kontrapunktem k symfonickému názvu Tragická , ale i k jedinečné zvukové specifičnosti spojených těles, jež zněla tmavě a tlumeně, drásavě i mysteriózně. Finální věta, gradovaná náhlými dynamickými skoky z pianissim do fortissim a prudkostí temp, uzavřela epochální interpretaci charakteristickou jednak nebývalou šíří proporcí zvukové vícevrstevnatosti vnějších a vnitřních tematických vztahů symfonického monumentu, jednak složením fenomenálních hráčů, z nichž při hře vyzařovala radost a časté letmé úsměvy. Jak dlouho vydrží „smířlivá“ symbolická gesta, zejména na poli nahrávacího průmyslu? Koncert ocenilo publikum dlouhým aplausem.
