Ensemble Opera Diversa věnoval svou letošní koncertní sezónu 70. výročí konce druhé světové války. Jako první vítězná mocnost přišla na řadu Amerika: její hlas reprezentovala tvorba pěti skladatelů z válečné doby.
Hlas Ameriky byl pro nás něco jako hlas svobody přinejmenším čtyřicet sedm totalitních let. České vysílání sice skončilo až v roce 2004, ale potřeba zahraničního média i ochota jej provozovat vcelku logicky postupně klesaly ruku v ruce s tím, jak se rozvíjela a osvobozovala domácí mediální scéna. Koncert Ensemble Opera Diversa ale nebyl věnován rozhlasové stanici: zahájil cyklus věnovaný výročí konce druhé světové války a vítězným mocnostem. „Americký“ koncert byl příznačně nazvaný po rozhlasové stanici, která začala vysílat v češtině v roce 1942. Na programu byly skladby amerických autorů, které vznikly vesměs během války.
Americká hudba čtyřicátých let – tak zněl podtitul koncertu – je pro naše publikum téměř neznámá. Kromě doby vzniku ji ale s tématem konce války spojuje i jeden důležitý vnitřní prvek – ona sama se tehdy osvobozovala. Bylo to osvobození od vyhledávání a napodobování evropských vlivů, americká vážná hudba našla svoji vlastní, specifickou tvář. Nebyla to snaha nová, vzpomeňme přinejmenším na slavný koncert se symfonickými verzemi písní amerických autorů, na němž v roce 1924 mimo jiné poprvé zazněla Gershwinova Rhapsody in Blue. Silný domácí vliv jazzu se prolínal s vlivem evropských skladatelů, kteří jezdili do USA za uplatněním i penězi a skrze hudbu k hollywoodským filmům ovlivňovali i masový hudební vkus. Ve 40. letech už byla situace poněkud jiná. Američtí skladatelé měli víc rozumů z meziválečné Paříže než pozdně romantického Německa, skládali po svém a podařilo se jim – alespoň na krátký čas – najít až překvapivě konzistentní hudební řeč, samozřejmě při zachování individuálního skladatelského projevu. Koncert Ensemble Opera Diversa toho byl pěknou ukázkou – zábavnou i poučnou zároveň.
V Mozartově sále brněnské Reduty jsme vyslechli pět skladeb pěti autorů, z toho dvě byly uvedeny v české premiéře. Prelude, Aria and Waltz pro smyčce Arthura Bergera zaujal spíš celkovým zvukem než melodicky. Smyčcový orchestr střídal průzračné a hutné pasáže, zvuková intenzita a barevná proměnlivost nahrazovaly tematickou práci, kterou posluchač často až mechanicky očekává. Gabriela Tardonová nenechala orchestr sklouznout k jednotvárnosti, což by mohlo být zřejmě největší riziko provedení, a skladba navzdory jisté statičnosti prvních dvou částí vyzněla velmi dobře. Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce je dílem Aarona Coplanda, „quiet“ v tomto případě znamená spíš „klid“ než „ticho“. Skladba sice vyrůstá z tichého zvuku, do nějž jsou citlivě zasazeny sólové nástroje, ale vygraduje do mohutného vrcholu, z nějž se do ticha opět vrátí. Trumpetista Josef Zimka pěkně a citlivě nasazoval tón v pianissimech, sonorní tón anglického rohu Romany Mazákové vytvářel k trubce jemný spodní proud, který se ale v hlasitějších pasážích orchestru ztrácel. Rounds pro smyčce Davida Diamonda začínají energickým motivem, který je tvořen rychlým střídáním dvou tónů. Pokud předchozí dvě skladby svým způsobem předpovídaly budoucí kompozice založené čistě na zvuku, tady se ozvala předzvěst minimalismu. Orchestr hrál výborně, celý koncert zdobil především důraz na přesný rytmus a akcenty – ty pomáhají při vnímání a pochopení struktury hudby, která nestojí na tématech. Třívěté Rounds jsou ale přes pomalou střední větu vypointované polyfonií a mohutným závěrem třetí části, předpověď minimalismu se rovnocenně střetává s klasickými postupy.
Druhá část koncertu byla přece jen o něco evropštější, jako bychom se z výletu za oceán vrátili aspoň na chvíli domů. Serenade No. 1 George Antheila je opravdová serenáda s výraznými melodickými motivy, které se snadno usadí v hlavě a dokážou se v ní motat ještě hezky dlouho po koncertu. Bezstarostné téma první věty se ozve i během střední části – s jejím vážným charakterem získává až ironický nádech. Třetí věta se vrací k energii úvodu, ale je víc sympaticky zlobivá než veselá. V první větě se v sólové pasáži předvedl v dobrém světle koncertní mistr EOD Jan Bělohlávek. Závěrečné Capricorn concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu Samuela Barbera nás trojicí sólových nástrojů proti skupině smyčců vrátilo až někam k formě concerta grossa. Flétnistka Iveta Kundrátová se připojila k sólistům první části večera velmi dobrým výkonem.
Ensemble Opera Diversa se daří interpretačně, mimořádná je promyšlenost dramaturgie, která nedělá kompromisy s většinovým vkusem a neveze se na obecně známých skladbách. Letošní koncertní cyklus je sice věnován výročí konce druhé světové války, ale zároveň ukazuje, že výroční dramaturgie nemusí být v žádném případě východiskem z nouze. Ve skutečnosti totiž neexistuje líná dramaturgie, jsou jen líní dramaturgové. A díky samozřejmě patří také dirigentce a orchestru za píli, se kterou se do nevyzkoušeného a nezvyklého repertoáru pouštějí.
Hlas Ameriky. Arthur Berger: Prelude, Aria and Waltz pro smyčce (1945), Aaron Copland: Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce (1941), David Diamond: Rounds pro smyčce (1944), George Antheil: Serenade No. 1 pro smyčce (1948) česká premiéra, Samuel Barber: Capricorn concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu (1944) česká premiéra. Hudební nastudování: Gabriela Tardonová, Iveta Kundrátová – flétna, Romana Mazáková – hoboj, anglický roh, Josef Zimka – trubka, orchestr Ensemble Opera Diversa, koncertní mistr Jan Bělohlávek. 2. března 2015, Reduta, Brno.
