Matthias Goerne , jeden z nejlepších, ne-li nejlepší dnešní interpret písní, je českému publiku už dobře známý a každý jeho koncert je zážitkem vymykajícím se běžné zkušenosti. Těšme se už brzy na jeho další vystoupení na Pražském jaru. Tentokrát (22. 2.) přijel zazpívat bez velkého mediálního zájmu, bez velké propagace v rámci Českého spolku pro komorní hudbu. Spíše než „zazpívat“ se ovšem hodí slovo celebrovat, protože večer v Rudolfinu měl takřka nábožnou atmosféru. Pěvec požaduje absolutní soustředění a klid v sále: přísným gestem zakázal fotografovat, pohledem zpražil opozdilce plížící se k sedačkám – a písňový obřad mohl začít.
Promyšleně sestavený program začal Beethovenovým cyklem Vzdálené milé , komponovaným jako celek a také tak vyznívajícím. Výběr slok a pozornost věnovaná řazení písní – do první části Schubertova cyklu Labutí zpěv na Rellstabovy texty Goerne zcela logicky implantoval Podzim D 945 a druhá část této sbírky na slova Heinricha Heineho byla oddělena přestávkou a končila slavným Dvojníkem , nikoli Holubí poštou – to vše dokazuje, že text a jeho nálada je pro Goerneho zásadní. Prioritou je ale vždy melodie: je uchvacující, jak Goernemu zpěv přirozeně plyne, nenásilně, s nepostřehnutelnými přechody, v absolutním legatu, bez přehrávání, vyumělkovanosti. Pěvec je schopen totálního soustředění beze známek únavy – už to samo o sobě je mimořádné.
Na rozdíl od většiny písňových interpretů Goerne rád střídá klavírní partnery. Všichni ale náležejí do první ligy a výjimkou není ani Alexander Schmalcz , jehož kreace zážitek z večera ještě umocnily.
