Česká filharmonie oslavila 150 let od narození Gustava Mahlera nečekaně dobře. Pod vedením Christopha Eschenbacha uvedla 2. symfonii c moll „Vzkříšení“ . Jímavá sóla hledání a touhy přednesly sopranistka Simona Houda Šaturová a altistka Yvonne Naef . Výborným partnerem byl orchestru Český filharmonický sbor Brno . Myslím si, že hlavní zásluhu na přesnosti a velmi aktivním přístupu k orchestrálním partům měl dirigent. Svou vizi nejspíš dokázal při zkouškách jasně prezentovat. Kromě evidentní lásky k Mahlerovi se vznáší kolem Eschenbacha jakási magická aura, charisma, takže spojené poslechové a vizuální zážitky vyústily na konci ve standing ovations.
Celé provedení bylo ve znamení kontrastů, ve fortissimech až na hraně únosnosti pražského Rudolfina. Všechny nástrojové sekce hrály výborně, zvlášť bych ocenil horny! Vzhledem k tomu, jak je filharmonie nezřídka laxní k přesnosti, tak báječná byla i obávaná pizzicata v druhé větě. (Přesto si neodpustím radu: určitě by koncertům prospělo, kdyby se členové především smyčcových skupin více dívali na dirigenta a méně urputně do not.) Až na marginální intonační zaváhání (trubka po nástupu altu) se nic nestalo a partitura byla řádně provedena. Stejně kouzelná pianissima předváděl i sbor. (Do budoucna by stálo za to více pracovat na tónové kvalitě a homogenitě sopránů i tenorů.) Obě sólistky byly výborné. Když bych měl ale někoho vyzdvihnout, tak by to byla Yvonne Naef. Její interpretace měla světové kvality.
