Ještě ale k režii Tannhäusera. Režisér Philippe Arlaud byl zároveň scénografem a přinesl jistě promyšlenou koncepci, zachovávající do značné míry dobový historický kolorit; monumentalizující prostor jeviště, kde se mu dařila sugestivní práce se světlem. Ovšem vlastní režisérův výklad, hledající soudobý morální pohled, spíše samotné téma díla zatemňuje. Tannhäuserův individualismus vidí režisér jako odvahu žít v pravdě, u všech ostatních chápe náboženské pojetí lásky a odmítání požitku rozkoše jako pokrytectví. Konflikt s papežem, který nepřijme Tannhäuserovo pokání, nechává zcela stranou. Relativizace konfliktu uvnitř jeho nitra činí všechny další situace a vztahy do značné míry nepřehledné, navíc bakchanále se zcela eliminovalo a výstup s Venuší připomíná manželskou hádku, tři grácie nemohou nést téma rozkoše a snaha prezentovat pěvce v čele s lankrabětem jako rozmařilou hedonistickou společnost s metresami je spíše matoucí. V takovéto morální koncepci pak zvláště dochází k rozporu s hudební charakteristikou u lankraběte a především u Wolframa – museli by to být mistři v pokrytectví. Wagnerova hudební charakteristika je však jiná, přátelský vztah k Tannhäuserovi i nenaplněný cit k Alžbětě jsou u Wolframa silné, dramaticky nosné city, třebaže v dobovém kontextu nenachází sílu a snad i statečnost je plně veřejně projevit. Ale rozhodně to není úlisný Jago, jak v nepřesvědčivém pojetí Romana Trekela vyznívá v této inscenaci.
Ostatní představení byla reprízami starších inscenací. S končícími Mistry pěvci norimberskými se zřejmě uzavřela dlouholetá režijní činnost Wolfganga Wagnera , sugestivní inscenace Lohengrina v režii Keitha Warnera dostala v Siru Andrewu Davisovi nového dirigenta a Prsten Nibelungův (dirigent Adam Fischer , režie Jürgen Flimm ) byl v některých rolích nově obsazen. Především zaujal nový Alberich Hartmuta Welkera , který až na robustní postavu splňoval v dramaticky vypjaté podobě všechny Alberichovy vlastnosti, vášně i traumata, plastickou kresbu cynismu a ponížení, neukojenou touhu po moci, měnící se v zášť a nenávist. Znaměnitě se předvedl i Olaf Bär jako změkčilý a rozpolcený Gunther. Po dlouhé době našla inscenace štíhlou a mladistvě vyhlížející Brünnhildu v Evelyn Herlitzius , která přes svou subtilní postavu zvládá dynamicky náročné party všech tří večerů Prstenu. Solidně se vyrovnala s postavou Elsy v Lohengrinovi Petra Maria Schnitzer . Z dřívějších let zopakovali a dále zdokonalili své kreace především Violeta Urmana (Sieglinde), Linda Watson (Ortrud), Peter Seiffert (Lohengrin), Robert Holl (Hans Sachs), Andreas Schmidt (Beckmesser), Robert Dean Smith (Siegmund), Graham Clark (Loge a zejména Mime v Siegfriedovi ) a Jean-Philippe Lafont (Telramund). Z Tannhäusera k nim přibyli ještě Ricarda Merbeth jako podmanivá Alžběta, Barbara Schneider-Hofstetter jako panovačná Venuše a Kwangchul Youn (lantkrabě Hermann). Kupodivu Glenn Winslade byl jako Tannhäuser při všíobdivuhodné výdrži až příliš jednotvárný.
