Festival Dvořákova Praha letos zařadil do svého programu večer s kompletním provedením symfonických básní Antonína Dvořáka. Byla to velká porce hudby. Mimořádný projekt, nevšední, vpravdě festivalový.
Symfonických básní je k takovému uvedení od autora celkem pět – a čtyři z toho jsou komponovány podle Erbena. Jakub Hrůša s Českou filharmonií se zhostili neobvyklého úkolu oddaně. Koncert trval bezmála dvě a půl hodiny, ale přinejmenším v případě čtyř hudebních balad podle Erbenovy Kytice to stálo za to. Když neznáte předlohu či děj, posloucháte ovšem programní hudbu víceméně jako hudbu absolutní. Nic jiného vám nezbývá. Je s podivem, že večerní program neobsahoval ani slovo o tom, kdo je to polednice, co znamená slovo vodník, o co jde v příběhu o zlatém kolovratu a co za dílo je Kytice, ani o tom, kdo byl Karel Jaromír Erben. Přinejmenším v angličtině by to bylo víc než užitečné, tím spíše, že je v tomtéž programu citován Dvořák, vytýkající nakladateli Simrockovi stejné šetření slovy při vydání partitury. Kouzlo nechtěného.
Dvořákova hudba je v případě básní Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek mimořádně epická, barvitá, sugestivní a výmluvná, navíc zčásti zcela unikátně vychází z rytmu textu. Jakub Hrůša inspiroval orchestr s obrovskou energií. Podařilo se mu ostře ohraničenými gesty a naléhavou nesmlouvavostí určovat dramatické obrysy a všechny proměny a zvraty. Vyzdvihl a nechal báječně vyznívat i místa přízračná, zdůraznil pasáže lyrizující. Byla radost sledovat modelování hudebního toku, výrazné motivy, ale i zvukomalbu a náladotvorné pasáže. Dirigent se zcela nořil do hudby, až se zapomínal šetřit, filharmonici hráli motivovaně a inspirovaně, s krásnou zvukovou kulturou, v pěkné souhře a ve velkém dynamickém a výrazovém spektru, s dokonalou artikulací i s empatií a pochopením.
Mezi těmito čtyřmi symfonickými básněmi vede Holoubek – je nejmodernější a nejodvážnější, má nejsugestivnější fantaskní atmosféru, odráží hodně autorské fantazie a bohaté představivosti. Pokud se někdy při poslechu Dvořákovy hudby dere na mysl otázka, jak je možné, že současně s ním v 90. letech psal Mahler tak propastně odlišné symfonie, zde je snad dokonce možné vzácně uvažovat o styčných bodech. A pokud někdy přijde na mysl podiv, kam se v hudbě dostal o pouhých pár let později Josef Suk, v Holoubkovi lze nalézt jeho východiska.
Pátým kusem byla v tomto večeru Píseň bohatýrská. Málokdy slýchaná kompozice, opěvující hrdinu-umělce plného síly a vyjadřující vítězství idejí, nepatří mezi Dvořákova nejsilnější díla. Užívá typické prvky jeho symfonismu. Avšak působí, jako kdyby byla jakýmsi potpourri, několikrát se nadechuje k předvídatelným postupům, proměnám a gradacím, je stupňována k poněkud prázdnému patosu. A chybí ji básnivá fantazie a krásná imaginace erbenovských partitur. Neřku-li, z úplně jiného soudku, uvolněnost a barvitost symfonických básní Richarda Strausse. Jakub Hrůša věnoval i této skladbě hodně sil, bylo logické, že do kompletu musela zaznít, ale byla nakonec v rámci večera už jaksi navíc.