Hostování Franka Petera Zimmermanna u České filharmonie (24. a 25. 1., Rudolfinum) bylo avizováno jako velká událost. Beethovenův Houslový koncert D dur je korunou houslové literatury a „láme se na něm chléb“. Mladý Němec sice nezklamal, ale také ve mně nevzbudil euforii. Hrál výborně, jeho stradivárky mu daly prostor pro působivou dynamickou škálu a naprosto transparentní techniku, překvapil občas nezvyklými výměnami poloh a frázováním, ale co se týká „houslového zpěvu“, tak zůstal za mým očekáváním. Podal nepochybně úctyhodný výkon, zajímavější však byla hra orchestru. Dirigent Manfred Honeck totiž na něj má pozoruhodně blahodárný vliv. Po delší době jsem slyšel skutečně pianissimo a vzorový doprovod. V tomto smyslu byla nejpůsobivější volná věta. Zimmermannovo pojetí přesáhlo tradici pouze v míře zcivilnění, chyběla ukázněná hymničnost a občasným zbytečným sekáním frází se vytrácela melodická dlouhodechost, která je pro toto dílo typická.
Brucknerova Čtvrtá symfonie určitě není Honeckovi blízká jen národností skladatele, ale je to hudba, skrze niž může vyjádřit své city, svůj vztah ke stejné přírodě. Bruckner, kterého dirigoval zpaměti, byl v nejlepším slova smyslu vyvážený, proměňující se jako moře a uměřeně emocionální. Filharmonii se dá vytknout leccos, ale tentokrát projevila pro dirigentovo pojetí plné kontrastů hluboké pochopení. Mohl bych jmenovat řadu míst, ale uvedu jen dvě. Báječně vyzněla vstupní zvlněná, dynamická plocha tajemně hymnické úvodní věty s dramatickými poryvy a s baladickým tématem skvěle hrajících lesních rohů a „lovecké“ scherzo. Koncert měl u publika velmi dobrou odezvu.
