Horňácké slavnosti jsem v HARMONII zmínil několikrát (naposledy zde). Ale psát o této unikátní události a podporovat její existenci mě asi nikdy neomrzí.
Pražská hudební sezona je přebohatá, každý rok jsem svědkem řady setkání se silnými osobnostmi, kvituji dramaturgii, jež může být jak průkopnická, tak konzervativně sebejistá, v koncertních sálech mě oslovuje umění skvělých sólistů, dirigentů, orchestrů i sborů. Na opačném konci jsou hudební akce zbytné, tuctové i podprůměrné. Ale také bohužel nemohu nevnímat zákulisní řevnivost, boj o peníze a místo na slunci. Mediální prostor je zaplevelen rádoby kritickými kritikami, klamavou i oprávněnou reklamou a PR. Prostě běžná součást života metropole. Naštěstí je tu konec července, kdy trávím víkend v horňácké Velké nad Veličkou, kde naberu vždy pozitivní energii a naději.
Horňácko je drsný mikroregion na moravsko-slovenském pomezí, kam patří obce Lipov, Louka, Malá Vrbka, Hrubá Vrbka, Javorník, Kuželov, Nová Lhota, Suchov, Velká nad Veličkou a řada samot zvaných Mlýny, roztroušených podél říčky Veličky mezi Javorníkem, Vápenkami a Suchovem. Prostor, který si asi nejvíce z celé České republiky stráží svoje nářečí, specifické lidové tradice, zvyky, hudbu, zpěv, tanec, oděv… (Většina horňáckých obcí sice po staletí náležela ke strážnickému panství, ale mám pocit, že blíže měla k sousednímu slovenskému regionu.)
V roce 1957 iniciovala skupinka místních „intelektuálů“ ve Velké nad Veličkou první Horňácké slavnosti, takže letošní šedesátiny byly slaveny zvlášť mocně a střediskovou obec zaplavily tisíce lidí dychtivých po setkání s projevy autentické lidové kultury. Program začal už ve čtvrtek 20. července 2017 vernisážemi výstav obrazů a grafik Vladimíra Tomana a Karla Supa. Vrcholem páteční šňůrky byl večerní dvojprogram – Pohádka o pokladu s vizitkami horňáckých obcí, kterou připravila Irena Mikesková, a hudebně taneční oslava 120. výroční narození výtvarníka, hudebníka, spisovatele, fotografa a stavitele Karla Supa z dílny Moniky Frantové, Maryny Pavlincové a Petra Pavlince se skvělým průvodním slovem Martina Prachaře.
Představy o pokladu mohou být různé a nemusí to být jen hromada peněz, truhla zlata, drahokamy nebo tučné bankovní konto. V těžkých časech to bylo jídlo, nové šaty, dnes to mohou být i původní lidové tradice, písně, tance. O tom všem a ledasčem jiném byla Pohádka o pokladu, kdy dědáček Tomáš Sečkář a Jura Jiří Miškeřík vyprávěli třem dětem na peci o horňáckých starých časech a pověstech. Lidovou kulturu obcí reprezentovalo mnoho kapel, zpěváků a tanečníků. Nejvíce mě „dostali“ Roman Sokol a jeho hudecká muzika, kteří patří mezi naděje Horňácka, cimbálové muziky Petra Galečky a Jarka Miškeříka, jedinečný hlas „horňáckého Jasoně“ Martina Prachaře, mužský sbor z Lipova a gajdoš Ivan Urbánek. Na závěr nemohla chybět „celosouborovka“, kdy si všichni s velkým potěšením zazpívali a zatančili. Hudební páteří povedené pocty Karlu Supovi byla renomovaná Musica Folklorica, vedená skvělým primášem Miroslavem Kolaciou, s virtuózními vstupy cimbalisty Petra Pavlince. Úctyhodně spolupracoval Majstr Martin Hrbáč (nar. 1939), jenž se účastnil, coby elév v muzice legendárního Jožky Kubíka, prvních Horňáckých slavností. Auditorium přírodního amfiteátru na Strážné Hůrce bylo svědkem mimořádného večera, který skutečně oslavil slavné jubileum slavností! (Kéž by měl gastronomický servis na Strážné hůrce stejnou úroveň jako dění na pódiu!)
Součástí Horňáckých slavností je řada drobnějších projektů. Když pominu komercí prostoupený tradiční jarmark, pro mě objevný krojovaný průvod Rok na Horňácku, přehlídku dětských zpěváčků Leť, pěsničko, leť, Supí škrek ve Válcovém mlýně ve Velké, nedělní program manželů Galečkových Ťažký je, ťažký aneb Měɬa žena muža v památečním Větrném mlýně v Kuželově, stihl jsem v sobotu 22. července navštívit dva odpolední programy. Jedna ze stabilních opor slavností, Magdalena Maňáková, nabídla se spoluautory Petrem Miškeříkem a Annou Šajdlerovou u kostela ve Velké více než hodinové poutavé nahlédnutí do lidových tradic křesťanských svátků, jejichž prazáklad najdeme v předkřesťanské době. Takže desítky diváků provedli adventem, Vánocemi, fašankem, postní dobou, Velikonocemi, svátky Božího těla, dožínkami a hody. Poutavý program, z kterého přece jen vystupovala hra Cimbálové muziky Petra Mičky a adventní vinš Karla Fajmona. A určitě i ženský sbor z Velké.
Naopak zklamání mi připravil pořad Nech žije život živý, jenž vzdal hold Horňákovi Jarinovi Slovákovi a představil o něm knihu od Pavla Popelky. Nad kamarádským družením, pábitelstvím a „mužným“ vtipkováním se asi jejich vrstevníci rozplývali blahem a dojatě vzpomínali na mladá léta, ale historie neznalý cizinec (a primitivní Pražák zvlášť) nechápal a neuměl pochopit smysl prezentování hospodského humoru, a koneckonců proč takový průměrný literární opus vůbec vyšel. Nejnižšího bodu však program dosáhl při výstupu Slovákova druha, nejistě pohybujícího se písničkáře Vladimíra Merty. Jeho hold byl nakonec druhou největší ostudou celých slavností. Nejenže nebyl schopen si naladit loutnu, ale svou quasi lidovou pěsničku „zpíval“ nakřáplým, témbrově rozeklaným hlasem. Při takovémto zpěvu člověka nutně napadne – jak se může živit hudbou? Jako kdybych byl přítomen hudebnímu rozkladu osobnosti. Viděno prizmatem báječných horňáckých zpěváků – velmi skličující zážitek.
Sobotní večer měl být výjimečný. Jubilea slavností si konečně všimla Česká televize, která jinak setrvale věnuje pozornost, revoluce nerevoluce, hlavně mezinárodnímu lidovému festivalu ve Strážnici. ČT art odvysílala téměř hodinový výsek z programu Ej, zpívajte a hrajte!, což jsem původně vnímal jako nedůstojné, za což jsem se České televizi nakonec v duchu omluvil… „Předskokany“ však byly děti, opět byly výborné a znovu ve mně upevnily víru v budoucnost, v hudebnost dětí a mládeže. Program Gajdošovo putování skvěle připravilo tvůrčí duo Magdalena Maňáková a Jana Švrčková. V centru sice měli být dva gajdošové – mladý a starý, leč magnetem se mi jevily vybroušené hudební a taneční výstupy dětských horňáckých nadějí – Lipovjánek, Krahujíček, Lúčánek, Veličánek, Suchovjánek.
Déšť už nehrozil, slunce šlo spát, na nebeské obloze byla občas vidět i hvězda a všichni očekávali vrchol oslavy horňáckých šedesátin. Jelikož se chtěli Horňáci před republikou blýsknout, bylo logické, že realizaci programu převzal režisér, herec, publicista a pedagog Břetislav Rychlík, jenž má silné vazby na tento region. „Koproducentem“ v pozadí byl primáš Petr Mička, který vede jednu z nejlepších lidových muzik na Moravě. Atraktivní televizní tváří byl Ondřej Havelka, jenž prý kdysi zažil na Horňáckých slavnostech „emocionální atak“. Byl sice spoluprůvodce, ale panu Rychlíkovi spíše jen asistoval. Naštěstí ani nezpíval, ani netančil, ani nehrál na žádný nástroj, ale vkusně si hrál na Viléma Mrštíka, statečně čelil zdařilým i nevhodným improvizacím pana Rychlíka a občas glosoval dění na pódiu nebo na velkém projekčním plátnu. Tam se totiž odehrávala díky výbornému nápadu pana Rychlíka druhá linie večera – projekce archivních videozáznamů, často právě z roku 1957. Citace z Mrštíka byly dobrým oslím můstkem k propojovaní historie se současností; večer dobře okořenily, více či méně vtipné, vzpomínky Břetislava Rychlíka.
V pořadu byly dramaturgicky skvělé okamžiky, například pomyslný souboj čtyř famózních primášů (Martin Hrbáč, Petr Galečka, Petr Mička, Petr Kubík), výstup muzikantů z Nové Lhoty, dva verbuňky – slovenský a horňácký z Lipova, dechovka Lipovjanka, sboreček žen z Lipova, muži z Hrubé Vrbky, Petr Mička doprovázející osmdesátníka Martina Čambala, Miškeříci z Hrubé Vrbky, osmiletá hvězda Janíček Pavlík… Bohužel pořad měl být, nejen kvůli televizi, lépe režijně připraven a nazkoušen. Myslím, že kdyby byl Břetislav Rychlík odborným poradcem a režisérem zkušený „cizinec“ Ondřej Havelka, vše by dopadlo lépe, průběh by byl bezproblémový a byl by prost ataků. Pan Rychlík měl výborný, ocenění hodný záměr, ale nebyl schopen jej dovézt do perfektního finále. Nakonec dal velkolepému konci hořkou tečku, kterou přebil i kartu pana Merty. Nejdřív improvizovaně na pódiu vše dirigoval, poučoval a vůbec zbytečně zviditelňoval svoje ego, v poslední minutě znechucen (údajnými) chybami techniky, když mu nepustili požadovaný archivní filmový záběr, došlo k šokující tečce, která ve mně ještě dlouho zůstane jako jeden z nejtrapnějších okamžiků, jejichž jsem byl svědkem. Otráveně poslal nejen stovky zmatených muzikantů a tanečníků, ale i stovky diváků slovy „běžte preč“ domů. Nevěřícně jsem se díval na sukovitého muže na pódiu, který moc nevěděl, kam jít, a napadlo mě – dívám se na vzdorovitého post adolescenta nebo na stárnoucího, unaveného muže?
Všichni sice z pódia odešli, ale naštěstí „dom“ nešli, zůstali a pozdě do noci ve skupinkách po celé Strážné Hůrce písněmi, tancem, vínem i slivovicí slavili kulturní poklad Horňácka. Šedesáté výročí oslav unikátního genofondu bylo nakonec nádherné!
