Vilde Frang jsem znal z několika báječných nahrávek pro EMI Classics, takže jsem s napětím očekával, jestli moje vysoké mínění potvrdí, nebo se zařadí mezi řadu zklamání. Výsledek však byl 18. 9. snem. Čajkovského Houslový koncert D dur jsem slyšel asi padesátkrát, toto bylo co se týká sólového partu to nejlepší, co jsem kdy živě zažil! Od prvního nástupu byla vládcem Rudolfina. Dokázala prezentovat v rámci standardního makrotektonického pojetí desítky zajímavě řešených detailů, oživila každou frázi, ukázala úžasný tón a neselhávající techniku; žádná nasládlost, salonnost, patetismus, naopak vášeň a nasazení. Když hrála kadenci, tak jsem se bál dýchat, druhá věta byla od ní prostě andělská, attacca nástup třetí věty avizoval obrovskou energii. Symfonický orchestr Českého rozhlasu i dirigent Sergej Smbatyan se velmi snažili, ale nestačili jí ani energií, ani přesností, občas ani tempem. Naštěstí se paní Frang nedala tak neinspirující hrou rozhodit. Ruská perla houslového repertoáru byla zarámována Berliozovým Římským karnevalem, Respighiho Římskými fontánami a Ravelovým La Valsem . Dobrý nápad, kdyby byl na pódiu například Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu a Mariss Jansons. Takto hudba víceméně nevzrušivě (a nepřesně) odšuměla. Vzpomínka na Vilde Frang však zůstala. Za její hostování zaslouží Dvořákova Praha pochvalu.
