Hudební fórum Hradec Králové má za sebou deset let. Je to hodně nebo málo? Na festival soudobé hudby s ambiciózní dramaturgií, nabízející novou zahraniční orchestrální tvorbu, mimo jiné skladby nedlouho po jejich světové premiéře, konaný mimo kulturní metropole a zajišťovaný převážně tuzemskými interpretačními silami je to úspěch. Tím spíš, že během uplynulé dekády nedošlo na Fóru zatím nikdy ke stagnaci, a při pohledu zpět vidím (jako pamětnice) mocný kontinuální proud kulturních událostí, uměleckých i komunitních zážitků a pozitivní energie, což vše činí z festivalu akci, na níž si publikum na přelomu října a listopadu rádo udělá čas a na níž účinkovat je pro hudební umělce prestižní záležitost.
Koncepcí v sobě hradecké Fórum spojuje nejdůležitější aspekty, které sytí podobně zaměřené festivaly jinde v Evropě. Jeho pořadatelem je orchestr – Filharmonie Hradec Králové, je navázán na rozhlas – Český rozhlas – Vltava vysílá všechny koncerty v přímých přenosech nebo ze záznamů, v posledních letech se do podoby programů začíná zapojovat i hradecká univerzitní veřejnost – na festivalovém light designu se podílí katedra výtvarné kultury a textilní tvorby Pedagogické fakulty. Pomíjí naopak podíl profesního skladatelského cechu, což mu slouží ke cti, neboť měl-li by se infikovat ego-logistickými praktikami tuzemských skladatelských přehlídek, brzy by o svou tolik let pečlivě a odpovědně budovanou důvěru u publika přišel. A že je tato forma prezentace soudobé světové orchestrální hudby v našich podmínkách tou optimální, si Filharmonie Hradec Králové ověřila na vlastní kůži, když před časem, povzbuzena festivalovými úspěchy, otevřela soudobohudení abonentní řadu a po jedné sezoně ji byla nucena zase zrušit. Zatímco takto si každý rok kolem Dušiček už zvykli přijíždět do Hradce i lidé z jiných regionů, ba i ze sousedních zemí, a nezapomenutelné zážitky jako video opera Steva Reicha Three Tales v podání Ensemble Damian s Tomášem Hanzlíkem, Viola-tango-rock-koncert Benjamina Jusupova s autorem v čele Filharmonie Hradec Králové, Schnittkeho Faustovská kantáta s Ivou Bittovou, Janem Mikuškem a Romanem Janálem jako sólisty nebo loni Haasova skladba in vain s Orchestrem Berg se všem, kdo byli při tom, nepochybně hluboko vryly do života.
Letošní ročník Hudebního fóra Hradec Králové obnášel čtyři orchestrální koncerty, a zvláště vzhledem k tomu, že to byl ročník jubilejní, mi chyběla širší nabídka alternativních nebo doprovodných akcí, které by z výročí učinily tu pravou „hudební hostinu“. (Že i takto lze festival pojednat, jsme se přesvědčili před dvěma roky, kdy součástí Fóra byly i výstavy, projekce a komorní koncerty.) Dramaturgicky byl festival nicméně vystavěn skvěle jako vždycky, letos takřka důsledně v duchu postmodernistické estetiky mísení starého a nového ve skladbách Philipa Glasse, Masona Batese, Michaela Daughertyho, Giji Kančeliho, Valentina Silvestrova, Arvo Pärta, Louise Andriessena, Unsuk Chin, Johna Corigliana, Johna Adamse a Tan Duna. Každý – doufám, že nejen každý posluchač, ale i každý z účinkujících – si mohl v nabídce najít to své. Někdo spirituální memento, které dramaturg Marek Hrubecký s ohledem na čas konání festivalu vždycky zohledňuje, někdo analytickou slast (ano, vyposlouchávat ze spleti orchestrálních hlasů útržky citátů a ohlasů z děl klasiků může být doopravdy paráda!), někdo esprit a humor. Na dvou koncertech – 30. října a 6. listopadu – účinkovala Filharmonie Hradec Králové. Na prvním, zahajovacím, hrála pod taktovkou svého šéfdirigenta Andrease Sebastiana Weisera, na druhém ji řídil Marek Štryncl. Program druhého festivalového koncertu (4. listopadu) nastudoval s Janáčkovou filharmonií Ostrava Pavel Šnajdr a závěrečný večer (13. listopadu) patřil Symfonickému orchestru Českého rozhlasu vedenému Peterem Vrábelem. Pořadatelé letos nelákali na jména sólistů, strhující výkon nicméně nabídl David Pokorný v první části (Lex) Daughertyho supermanovské Symfonie Metropolis a jako zaručený magnet zafungovala účast Gentlemen Singers v orchestrální suitě Unsuk Chin Zrcadla času.
Kdybych měla říci, co se mi letos líbilo na HFHK nejvíc, tak bych s vědomím výše uvedeného konstatování, že pro každého tam bylo něco, ukázala na druhý koncert se symfoniemi Giji Kančeliho a Valentina Silvestrova zkrátka proto, že cítím souznění s meditativní, tichou hudbou se zámlkami a dlouhými statickými zvukovými plochami, a ovšem také proto, že si vážím možnosti slyšet takovou hudbu naživo a že Pavel Šnajdr odvedl s Janáčkovou filharmonií Ostrava na působivém vyznění obou skladeb obrovský kus práce. To ostatně platí pro všechny účinkující – uvážíme-li, že mnohdy velmi náročné partitury nastudovali jen pro toto jediné provedení na hradeckém Fóru, nelze než před nimi smeknout. Soudíc podle návštěvnosti a reakcí publika, stojí všechna ta vynaložená energie za to. Kéž to takto všem, kdo každý rok „dělají“ Hudební fórum Hradec Králové, vydrží i do dalších desetiletí.
