Vystoupení tuvinského kvarteta Alash považuji především za svého druhu test kontextů, v nichž hudba dnes funguje. Koncert se uskutečnil v rámci sympaticky otevřeného a dramaturgicky tolerantního festivalu Struny podzimu v prostoru, který k němu přispěl svou historií i jedinečnou architektonickou výbavou: dvorana Českého muzea hudby bývala kostelní lodí, po rekonstrukci budovy jí zůstala dobrá akustika, v současné době se v ní konají nejen koncerty, ale i výstavy a postmoderní specifikum jí dodává i poloha v bezprostřední blízkosti ulice, z níž jsou slyšet (i vidět) projíždějící tramvaje. Podobných souborů ze střední Asie se v posledních dvaceti letech vyrojilo mnoho – hrají a zpívají tradiční hudbu, jíž se u nás říkalo lidová, dnes etnická. Většina z návštěvníků jejich koncertů v Evropě patrně nezná a nedovede si představit rámec, v němž tato hudba ve svém domovském prostředí zní, a nerozumí tomu, o čem se v písničkách zpívá, čímž dochází k docela významnému posunu její funkce. Evropský posluchač je fascinován technikou hrdelního zpěvu a tonální systém a zvuk nástrojů jako igil, bizanči, došpulúr, šór nebo murgu zní jeho uchu exoticky, čímž dochází k nasycení jeho estetické potřeby, aniž by skutečně dokázal rozpoznat míru řemeslného mistrovství umělců. Poznáme, že hudebník hraje rychle a pregnantně, pochybuji však, že jsme s to docenit jeho vklad do výrazu interpretované hudby (který, jak vyplývá ze zasvěceného průvodního slova Petra Dorůžky s odvoláním na ruskou muzikoložku Valentinu Süzükei, je hlavně organologické podstaty). Ve zpívaných skladbách – jichž je většina – máme rovněž zcela mizivou možnost identifikovat se s jejich obsahem, a to i kdybychom jejich texty skutečně znali. I autor zmíněného průvodního slova se zaměřil více na hudebně-technickou charakteristiku písní nežli na jejich obsah. V průběhu koncertu sice k přistavenému mikrofonu několikrát přistoupil moderátor a sdělil publiku, o čem písnička byla či bude – většinou o lásce, přírodě a koních –, hovořil ale jen anglicky. Že by tuzemské publikum nezajímalo, co to je za hudbu a o čem se v ní zpívá? Nebo mu do toho nic není? Před lety se mi člen podobně obsazeného mongolského souboru svěřil se svou radostí z toho, že v Evropě si tak vysoko ceníme písní, jimiž si oni doma krátí čas na pastvinách. Nadsázka? Možná trochu. Určitě ale podnět k zamyšlení. Nejsilnější zážitek z koncertu si nakonec posluchači, strženi nasazením umělců, odnášeli na rovině „psychoenergetické“. I to je ovšem poznání sui generis.
