Řecký skladatel Iannis Xenakis (1922–2001) je neopominutelnou postavou dějin hudby 20. století. Zároveň ale představuje pro interprety i posluchače tvrdý oříšek. Ve svých skladbách mnohokrát posouval hranice toho, co je možné zahrát, a to jak pro sólisty, tak pro orchestry a dirigenty. Publikum pak může odrazovat jeho přístup k hudbě nikoliv jako ke sledu melodií a harmonií, ale jako k mase, s níž zachází spíše jako s otesávaným kvádrem či odlévaným betonem. Koneckonců jeho původní profesí byla architektura a spolupracoval s milovníkem syrového betonu Le Corbusierem, s nímž vytvořil i slavný Philipsův pavilon pro bruselské Expo v roce 1958. Ačkoliv se bez Xenakise neobejde žádný přehled dějin moderní hudby, slyšet jeho díla živě je vzácnost, což platí ještě více pro kusy orchestrální. Koncert nazvaný výmluvně Zásadní Xenakis, který se konal 5. listopadu, tak sliboval výjimečný zážitek, zvláště když jeho pořadatelem bylo Ostravské centrum nové hudby, instituce, která zde dlouhodobě pěstuje provádění soudobé hudby na vysoké úrovni. Všechna tři díla na programu již někdy zazněla na festivalu Ostravské dny, nyní se ovšem všech tří ujal stále ještě poměrně nový orchestr ONO, tedy Ostrava New Orchestra, mezinárodní těleso vedené dirigentem a skladatelem Petrem Kotíkem, jinak též uměleckým šéfem Ostravského centra. Rovněž poměrně nový sál DOX+ se jevil již svou betonovou strohostí jako ideální lokace. To vše vyvolalo potěšitelný zájem publika, takže již několik dní před koncertem hlásili pořadatelé, že je vyprodáno, což je v této hudební sféře věcí nikoliv obvyklou.
Tři díla na programu pokrývala celkem úzký časový výsek Xenakisovy kariéry. Aïs pro baryton, bicí a orchestr vznikl v roce 1980, Ata pro orchestr v roce 1987 a Troorkh pro trombon a orchestr je datován 1991. Skladatelův styl je zároveň poměrně konsistentní a identifikovatelný: husté klastry, glissanda, komplexní rytmy, intenzivní dynamika a využívání extrémního rozsahu všech nástrojů. Mohlo by se tak zdát, že večer ze tří takových děl bude hrozit nedostatkem kontrastů. To ovšem naštěstí nenastalo.
Je samozřejmé, že hudbu vnímáme jinak z nahrávek a jinak při živém provedení, ale u různých druhů hudby se to projevuje v rozdílné míře. Myslím, že u Xenakisových orchestrálních skladeb je to rozdíl zcela zásadní. Samozřejmě si jeho kompozice mohu poslechnout na nahrávkách v podání špičkových interpretů, ale teprve poslech jeho hudby naživo v prostoru, kdy také vidíme pohyby hráčů, poskytuje úplný zážitek.
Xenakisova hudba je věcí vysoce intelektuální, nejen díky jeho využívání sofistikovaných kompozičních metod čerpajících z matematiky, ale i pro soustavné usilování o nacházení nových forem vyjádření mimo dosavadní hudební klišé. Je však zároveň velice fyzická. Masa zvuku posluchače nemilosrdně prostupuje a masíruje. K tomu přistupuje zážitek z pozorování hudebníků a viditelné energie, již vkládají do hry. Bylo to vidět na všech orchestrálních hráčkách a hráčích, ale samozřejmě nejvíce na sólistech. Trombonista William Lang v Troorkh předváděl neuvěřitelný rozsah svého nástroje v nekonečných zákrutech glisand, nebo naopak zběsilých staccatových pasážích (skladba byla v době svého vzniku považována za prakticky nehratelnou). Aby toho nebylo málo, přidal po potlesku sólový kus Keren, který byl pro Xenakise jakousi přípravou pro psaní Troorkh. V Aïs měl barytonista Holger Falk předepsány dlouhé pasáže v nepřirozeně vysokých polohách, kdy navíc napodoboval hlas poštolky, coby „volání osudu“. Sledování všech výkonů tak trochu připomínalo sledování vrcholového sportu, kdy naše těla spoluprožívají sledované výkony. Uprostřed toho všeho pak stál Petr Kotík, jehož soustředění kontrastovalo s vlnobitím rozbouřených tónů.
Živé provedení také odhalilo, že uvnitř rozpoznatelného „xenakisovského“ zvuku se skrývá mnohem pestřejší paleta, která při poslechu z nahrávky snadno zůstane skryta. Naživo bylo lépe poznat, jak v Ata jednotlivé sekce orchestru navzájem komunikují, jak se krátké motivky přelévají a postupně proměňují. V Troorkh zase vynikly téměř pastorální okamžiky, v nichž fráze sólisty dobarvovala orchestrální žesťová sekce jako ozvěna horského údolí. V Aïs vyplula na povrch až primitivistická místa, kde se perkusista Tamás Schlanger stal hlavním doprovazečem zpěváka a přenesl nás do jakýchsi blíže neurčených dávných časů. Snad do těch, v nichž vznikly texty Homéra nebo básnířky Sapfó, které si Xenakis pro toto dílo vybral. Aïs je ve srovnání s dalšími dvěma položkami na programu „komunikativnější“ skladbou, protože mu dodávají obsah texty, přesněji čtyři fragmenty (dva z Odysey, jeden z Iliady a jeden od Sapfó). Všechny se týkají věcí záhrobních a autor sám se vyjádřil, že hudba má evokovat pocity, které zakoušíme, když si uvědomíme nevyhnutelnost smrti.
Xenakisovy skladby bývají nezřídka popisovány jako jistý druh architektury, jako tvorba, jež nenese lidské emoce. Svádí k tomu fakt, že její autor pracoval za využití poznatků matematiky, statistiky, fyziky a dalších exaktních oborů. Právě živé provedení těchto skladeb bylo nejlepším důkazem, že i hudba jako vysochaná z betonu dokáže silné emoce vyvolávat. Nejsou to emoce ve stejných kategoriích, jaké známe z hudby romantických skladatelů, ale jejich sílu to nijak neumenšuje. Večer s Ostrava New Orchestra byl ukázkou, co to může znamenat, když je hudba intenzivní.
