Komorní řadu FOK věnovanou klávesovým nástrojům uzavřel 21. dubna koncert klavíristky Petry Matějové a německé mezzosopranistky Franzisky Gottwald . Program sestával z výběru děl J. Haydna, J. V. H. Voříška a F. Schuberta a vhodně kombinoval skladby více i méně známé. Chrámová prostora si sice vyžádala poněkud angažovanější přístup, než by tomu bylo v ryze komorním prostředí, zvuk kladívkového klavíru se však s lidským hlasem pojí velmi dobře, a tak si obě umělkyně (i díky zdviženému podiu) dokázaly poradit i s nástrahami akustiky a repertoáru dát chvílemi i jistou dávku intimity. Franziska Gottwald si získala auditorium především množstvím překrásných barevných odstínů svého měkkého a ve všech polohách dobře znělého hlasu, které našly své uplatnění nejen v Haydnově dramatické kantátě, ale i jeho anglických canzonettách a v Schubertových písních. V kantátě by recenzent uvítal větší kontinuitu recitativních ploch (ve střední části) a celkově větší jistotu a jemnost tónu ve vyšších polohách. Petra Matějová demonstrovala vzácné spojení technické virtuozity a reflektující muzikality. Voříškovo páté Improptus (z op. 7) se proměnilo v perlivou hru barev, ještě obdivuhodnější byla ovšem úvodní věta Haydnovy Sonáty C dur Hob. XVI: 48 , výborně rétoricky pointovaná; hlavním klavírním číslem večera ovšem byla Voříškova Sonáta b moll , kterou umělkyně rozezněla v celé šíři jejích bohatých výrazových rovin. Půvabnou tečku za koncertem vytvořil přídavek v podobě Schubertovy Heidenröslein . Preferovat kulatější a vyrovnanější zvuk moderního klavíru je možné, ale odlišná barevnost a plasticita zvuku, kterou nabízí dobový nástroj jsou nepřenosnými kvalitami, jak ukázal i tento koncert. Závěrem proto nezbývá než – podobně jako při únorovém recitálu proslulého klavíristy Alexeje Ljubimova – vyjádřit lítost nad poloprázdným sálem. Je to vizitka hudebních zájmů pražského publika anebo spíše propagačních strategií FOK?
