Koncerty posledního dne starého roku a první koncerty roku nového mají vždy zvláštní atmosféru i program. Má-li se naše metropole s někým poměřovat, pak s Vídní a Berlínem. Poslední koncert České filharmonie roku 2010 v jejím Rudolfinu měl skvělou atmosféru a taneční koncept byl prezentován na špičkové úrovni. Byl to nejsilvestrovější koncert ČF, jaký jsem kdy slyšel. Jistě se o to výrazně zasloužil dirigent Ion Marin , nicméně filharmonici si rozloučení s první dekádou 21. století užívali, a to od výborně zahrané polky z Prodané nevěsty v úvodu až po dva Brahmsovy Uherské tance v šťastně zvolené úpravě Antonína Dvořáka. Vrcholem bylo pro mě noblesní a barevně apartní provedení Ravelovy „choreografické básně“ La valse . Dramaturgie koncertu byla neobyčejně vynalézavá: Dvořákovy valčíky, Čajkovského Květinový valčík , posmutnělý Valse triste Jeana Sibelia, bravurní Fučíkova polka Starý bručoun s vtipnou hereckou nadstavbou sólového fagotisty Ondřeje Roskovce a elegantně spolupracujícího dirigenta… Dostalo se i na hitovky typu Šostakovičova valčíku ze Suity pro varietní orchestr , Elgarova Pozdravu lásky nebo filmové melodie z Doktora Živaga od Maurice Jarreho, kterou si mohla ČF odpustit.
V přibližně stejné podvečerní době se uskutečnil silvestrovský koncert Berlínské filharmonie s dirigentem Gustavo Dudamelem a mezzosopranistkou Elīnou Garančou laděný do francouzsko-španělských barev. Dirigent byl sice hvězdnější, úroveň skvělá, ale náladou a dramaturgií se mi líbil více pražský koncert.
Polední Novoroční koncert Vídeňské filharmonie byl interpretačně jako vždy báječný, pokusil se narušit tradiční vídeňský duktus s repertoárem dynastie Straussů, ale přes velkou snahu novoročního debutanta Franze Welsera-Mösta vzpomínám na zajímavější ročníky nejsledovanějšího novoročního koncertu světa (Bernstein, Abbado, Ozawa).
Novoroční koncert Pražských symfoniků se nesl ve znamení americké a české hudby. Naprosto zbytečné Fanfáry Aarona Coplanda, westernově hezká prskavka Rodeo od stejného autora, průměrně zahraný Gershwinův Američan v Paříži a Bernsteinova předehra k opeře Candide , která dopadla podstatně lépe. Hostem byla mladá houslistka Martina Bačová , která si vybrala místo díla amerického skladatele Sarasateho Fantazii Carmen . Slečna Bačová má příjemný, menší tón, ale v její hře bylo tolik drobných chyb, nedotažeností, opatrnosti a navíc absence vášně, že jsem její volbu nechápal. Tak decentně učesané provedení jsem ještě neslyšel. Věřím však, že to byl pouze náhlý výpadek zapříčiněný třeba indispozicí. Zajímavější byl od FOK a dirigenta Vladimíra Válka dvořákovský blok: standardně zahraný Karneval , třetí Slovanská rapsodie a výběr ze Slovanských tanců . V Mazurku Martina Bačová naznačila, že z ní může být v budoucnu významná česká houslistka, ale její cesta do evropské špičky bude asi hodně dlouhá a složitá.
