Doslova královskou hostinu přichystali 24. 3. vyprodanému Rudolfinu Marc Minkowski , který přijel do Prahy s Les Musiciens du Louvre podruhé, a Magdalena Kožená . Tentokrát přivezl Minkowski do Prahy velký barokní orchestr a koncert byl trojí lekcí: za prvé českým barokním dirigentům a orchestrům, kterým nechtěně ukázal, jak hodně zaostáváme za světovou špičkou, za druhé všem českým agenturám, neboť Česká filharmonie jako pořadatel dokázala dovézt do Prahy část toho nejlepšího, co svět v současné době v dané oblasti nabízí, za třetí Kožená jako vždy mimoděk ukázala, jaká propast dělí ostatní české „barokní“ zpěvačky od mezinárodní špičky. Zážitkem byla už úvodní Symfonie D dur Carla Philippa Emanuela Bacha, ve které se nad některými „modernismy“ až tajil dech. Magdalena Kožená byla tentokrát zdravotně plně disponovaná a její interpretace Händelových operních árií z Giulia Cesara a v druhé polovině večera z Ariodanta měla mnoho z prvků nejvyšší světové kvality. Již typické jsou pro ni příkladná afektová prezentace obsahu a formy textu v propojení s hudbou, téměř dokonalá pěvecká technika a v pomalé vyšší poloze una voce meravigliosamente „trafilata“. Mladá mezzosopranistka patří do kategorie interpretů (Pavarotti, Bocelli, Bartoli, Von Otter), kteří jsou i bez vizuálního vjemu snadno identifikovatelní. Vrcholem večera však nesporně bylo provedení orchestrální suity z fragmentu opery Les Bóreades , kterou Jean-Philippe Rameau, skladatel Ludvíka XV., začal komponovat v posledním roce svého života a už ji nedokončil. Minkowski udržoval publikum v napětí prudkými změnami nálad, barevností tak typickou pro francouzskou hudbu od baroka po současnost, furiosem gardinerovského střihu na jedné straně a sladce jemným, až neslyšným ševelením na straně druhé. Od doby hostování Les Arts Florissants nezažila Praha tak strhující barokní koncert. Po skončení ohlášeného programu se Minkowski ukázal jako člověk se smyslem pro humor a překvapení, když přidal mimo jiné „barokně autentickou“ Pizzicato polku Johanna Strausse.
