Kdybych chtěl stručně charakterizovat Ostravské dny , řekl bych, že jim úplně chybí dramaturgická opatrnost. Skladatel, flétnista a dirigent Petr Kotík je založil před dvanácti lety jako platformu, která je k dispozici začínajícím i etablovaným skladatelům. Potkávají se zde mezi sebou na workshopech a během závěrečného festivalu mohou společně s publikem sledovat konfrontaci studentských prací a osvědčených děl soudobé hudby. Hudba zde nikdy není kulisou k odpočinku, na koncerty se nechodí relaxovat. Jedná se o hudební dobrodružství, která často trvají od odpoledne až do noci.
Letošní sedmý ročník Ostravských dnů (12. 8. – 31. 8. 2013) měl oficiální zahajovací koncert naplánovaný na 25. srpna, několik akcí ale proběhlo už dříve. Tou nejviditelnější byl koncert Philipa Glasse , který se svým ansámblem provedl kompletní Music in Twelve Parts . The Philip Glass Ensemble hrál jako dobře fungující i ovládaná mašina – kombinace strojového pocitu a nekonečně opakovaných motivů mě držela v permanentním drobném vytržení, v němž občas lidský hlas splýval s flétnou, v jejímž zvuku se naopak otiskovaly slabiky neexistujících slov. Velkou roli sehrál i vynikající zvuk, který byl paradoxně lepší na levnějších místech vzadu. Kromě toho hudba vnímaná skrze nekonkrétní vzdálené postavy na jevišti a jejich detailní záběry na videoplochách působila jinak než z první ruky blízko pódia. Do hry se tak dostalo více nehudebních vjemů, především industriální prostor multifunkční haly Gong. Koncert Philipa Glasse přinesl do Ostravských dnů nový prvek vnějšího efektu, který jim byl doteď cizí. Přinesl ho tam ale bez ústupků způsobem, který se nemůže dotknout ani hudebních znalců – možnost slyšet živě Music in Twelve Parts se naskytne jen výjimečně, u nás byla zcela jedinečná. Glass se navíc zúčastnil Ostravských dní i jako lektor a jeho jméno k nim přitáhlo nebývalou pozornost publika, které si jich do této chvíle nevšímalo nebo o nich často vůbec nevědělo. Velkolepý koncert dozněl v sobotu sérií performancí v dole Michal.
Intenzivní koncertní část začala o týden později hudebním pásmem Petra Kotíka Many Many Women na text Gertrudy Steinové . Časový rozměr provedení – hrálo se skoro šest hodin bez přestávek – sváděl ke srovnání s Glassem, ale Petr Kotík komponuje úplně jinak. Tři dvojice zpěváků a tři dvojice dechových nástrojů vedou chorální linky v paralelních kvintách. Občas se proplétají mezi sebou, občas některá úplně osamí, hudba posluchače pomalu obklopuje a pohlcuje, nesnaží se prorazit skrz. Navrstvené hlasy jednotlivých dvojic se stýkají s textem, který jako by se snažil říct víc věcí najednou. Na hudebnících se nijak zřetelně neprojevovala únava, snad až v žestích na úplném konci. Many Many Women jsou i při své rozlehlosti napsané dost ohleduplně – alespoň co se týká pauz pro jednotlivé hlasy. Co se týká nástupů a nutnosti udržet čisté kvinty, tam už jsou ohleduplné méně až vůbec. Minimaraton elektronické hudby věnovaný Luigimu Russolovi tvořilo osm produkcí završených koncertem houslového dua String Noise .
Oficiální zahajovací koncert otevřela Janáčkova filharmonie Ostrava skladbou Helicopter Caroly Bauckholt se sólem fonetického básníka Jaapa Blonka . Podruhé jsem v podání JFO slyšel individuals, collective Christiana Wolffa – od loňské premiéry se provedení posunulo k lepšímu, ale pořád je na něm hodně práce. Wolff vytváří v orchestru malé nástrojové skupiny a z orchestrálních hráčů dělá chvilkové sólisty, zdroje zvuku neustále přecházejí z místa na místo, hrají si s posluchačem a zapojují ho aktivně do hudebního dění. Interpretace by ale chtěla, aby si hráli i hudebníci, což je zatím pro členy JFO nepřekonatelný problém. Ohromný úspěch sklidil závěrečný houslový koncert Graal théâtre finské skladatelky Kaiji Saariaho . Jedná se v zásadě o konvenční skladbu včetně dvou kadencí, ale JFO při ní viditelně ožila a sólistka Hana Kotková bravurně zahrála svůj part. Především její důraz na detailní práci s barvou zvuku a rovný tón bez vibrata posouval provedení směrem k současnosti.
Ostravská banda , rezidenční ansámbl Ostravských dnů s mezinárodním obsazením, měla svůj exhibiční večer následující den, k výbornému koncertu přispělo i několik sólistů. Daan Vandewalle výborně zahrál Klavírní koncert Petra Bakly – tři vytrvalé proudy hudby ve vysokých smyčcích, nízkých smyčcích s basklarinetem a sólovém klavíru. Krásná věc, která se navíc pěkně střetla s mým vnitřním časem a skončila přesně ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že by měl konec přijít. Z první části večera bych vyzdvihl ještě skladbu Horizont Carla Bettendorfa – skladba výborně pracuje s témbry a rytmem na jednom tónu. V druhé části zahrál výborné sólo na kontrabas František Výrostko v Lem II Franca Donatoniho , působivá byla nervní ciaccona Petra Cíglera Über das farbiche Licht der Doppelsterne . Trust Christiana Wolffa má podobný charakter jako individuals, collective , Ostravská banda ale skladbu interpretovala s pochopením a zaujetím, vyzněla tedy mnohem lépe než projev JFO minulého dne. Nine + 1 Petra Kotíka vytvořila lehce polystylový závěr večera – začátek zvukově evokuje jazzovou kapelu, klavír v závěru zní impresionisticky.
Dlouhý večer ansámblů a sólových skladeb zahájilo Elole Klaviertrio z Drážďan výborně sestaveným programem od industriálně znějícího Exit E Michaela Maierhofa až po jemné melodické šelesty Tria č. 2 Salvatora Sciarrina . Na něj navázala Hana Kotková bravurně zahraným Capricciem č. 4 téhož autora. Ve velkém množství provedených kompozic vynikl Monologue for Bassoon skladatelky Isang Yun , který výborně hrála Stefanie Liedtke , a především Theraps Iannise Xenakise . Obtížnou skladbu pro sólový kontrabas s množstvím přirozených flažoletů zahrál John Eckhardt tak, že zvedl unavené publikum ze židlí. V pozdní noci uzavřela koncert performance Schlingen Schlängen for Ostrava , kterou festivalu věnoval Charlemagne Palestine . Od rozezněné sklenice pokračovala přes klavír s akordeonem a kontrabasem až po varhany s úmyslně nehezkými rejstříky, zakončil ji závěrečný motivek zvonů. Její velkolepý efekt ale rychle vyprchal.
Vnitřní podstatou Ostravských dnů jsou frekventanti kurzů pro mladé autory. Jejich skladby jsou zařazovány do večerních programů jako rovnocenná součást, obvykle se neodsouvají na samostatné koncerty v méně atraktivních časech. Hrají je stejné orchestry jako skladby zavedených autorů a věnují jejich zkoušení dostatek pozornosti. Publikum i autoři si tak mohou vytvořit názor na skladbu samotnou a nemusí se příliš zdržovat řešením interpretačních nedostatků. Jediný koncert věnovaný výhradně studentským skladbám proběhl na ostravské konzervatoři. Vzhledem k nevyzpytatelnému stylu i úrovni jednotlivých autorů to byla nejdobrodružnější a svým způsobem nejzábavnější událost festivalu.
Během Ostravských dnů došlo také ke konfrontaci rezidenčních orchestrů festivalu: Ostravské bandy a Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ostravští filharmonici spolupracují s festivalem již tradičně a jejich interpretace soudobé hudby se lepší, ale ve srovnání s Bandou pořád není dobrá. Jistě, jedná se o konvenční symfonický orchestr, ale některým členům chybí i elementární profesionalita. Během provedení očividně nedávají pozor, baví se mezi sebou, zesměšňují repertoár, který se jim nelíbí. Když Conrad Harris perfektně provedl houslový part v DOX – Orkh Iannise Xenakise, ještě ani nedozněl závěrečný akord a několik hráčů se nahlas rozkašlalo. Jsem zvědavý, jestli si něco podobného dovolí při říjnovém vystoupení Kirilla Gersteina. V prudkém kontrastu jsou členové Ostravské bandy, kteří se věnují svým úkolům se zřetelným entuziasmem, a ještě jsou často vidět v publiku, když zrovna nehrají.
Zcela mimořádný byl „scénický pátek“, který nás provedl dvěma ostravskými divadly a několika neobvyklými místy. V Divadle Jiřího Myrona provedl balet Národního divadla Moravskoslezského a Ostravská banda choreografii Daniela Squirea univalse to witness na hudbu Johna Cagea – paralelní provedení skladeb Concert for Orchestra , Aria a Fontana Mix . Efektní představení se stylově hledělo nevázat přímo na hudbu, i když v tom množství pohybů a tónů se nakonec nějaká paralela často našla. Mezi účinkujícími byl i Daniel Squire. Na balet navázala site specific performance 3 místa Ostravy Petra Albingera , která nás provedla katedrálou Božského Spasitele, pavilonem lahůdek Masokombinátu Krásno a foyer bývalé Union banky. Stejná hudba vytvářela ve třech různých prostorech různou atmosféru, významnou součástí zážitku bylo putování městem a náhlé změny prostředí. Jednou z nejočekávanějších událostí festivalu bylo uvedení opery Lohengrin Salvatora Sciarrina v Divadle Antonína Dvořáka. Sólistkou psychologizujícího a parodického monodramatu byla sopranistka Marianne Pousseur , která odvedla vynikající výkon – je na tento typ hudby specialistka a roli dobře zná. Skvěle hrála i Ostravská banda, která interpretuje Sciarrina excelentně, jak jsem se přesvědčil už několikrát v minulosti. Scénické ztvárnění vytvořili režisér Jiří Nekvasil a scénograf Petr Bazika – bylo jednoduché, monumentální a krásné.
Závěrečný koncert festivalu hrály střídavě a nakonec i společně JFO a Ostravská Banda. If you Cannot Ignore the Response – Delay It Jacka Callahana pracovala výborně s pianissimem velkého bubnu, ať už samostatně nebo jako podkladem orchestrálního zvuku. MAsterpiece Lucie Vítkové kombinuje velký orchestr s malým ansámblem a dovedně pracuje s dynamikou i zvukovou barvou. Farther Reaches Benjamina Richtera je založená na táhlém zvuku s narůstající intenzitou. Houslový koncert Die Vier Jahreszeiten Helmuta Oehringa hrála s Ostravskou bandou jako excelentní sólistka Pauline Kim Harris , finále Ostravských dnů patřilo Offrandes Edgarda Varéseho . JFO a Ostravská banda je hrály pod vedením Petra Kotíka , který Ostravské dny svými organizačními schopnostmi a entuziasmem drží při životě, stále je pohání dopředu a dbá na jejich trvale vysokou úroveň.
