Grigorij Sokolov, který vystoupil 27. listopadu 2018 v Rudolfinu na čtvrtém koncertu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, je světovou pianistickou hvězdou nejvyšší kategorie. Dvořákova síň byla zaplněná do posledního místa včetně empory, ba dokonce se po stranách sálu objevilo i několik přístavků.
Svůj festivalový recitál zahájil umělec Beethovenovou Sonátou C dur op. 2/3. Toto dílo je všeobecně považované za první skladatelovu skutečně virtuózní klavírní sonátu. Svou nástrojovou sazbou se blíží klavírnímu koncertu a festivaloví posluchači si v jejích rychlých větách mohli naplno vychutnat pianistovu úžasnou lehkou techniku. Mimořádná byla v Sokolovově podání především finální věta, kterou asi nelze zahrát rychleji a vzdušněji. Díky hraničnímu tempu se v ní navíc vynořila řada zajímavých a jinde neslýchaných detailů. Neméně než technikou nadchl Sokolov svým skvělým rytmickým cítěním, které dodávalo všem třem rychlým větám báječný švih. Pregnantní rytmus je ovšem u tohoto pianisty těsně spjatý s obdivuhodně svobodnou a inspirovanou prací s časem. Sokolovova hra nepůsobila ani v nejzávratnějších pasážích dojmem uspěchanosti a pomalé lyrické partie pianistovi pod prsty doslova „dýchaly“ (neuvěřitelně procítěný závěr nádherně vyzpívané volné věty). Nade vším tím jsem pak byl stále znovu fascinován měkkostí a zpěvností Sokolovova klavírního tónu a umělcovou bezmeznou fantazií, která se projevovala v každém, byť sebemenším detailu, ve výstavbě frází i v promyšleném vedení hlasů. Sokolov je mág, jehož neustále se vznášející ruce vyvolávají dojem, že dokáže s klavírem kouzlit ještě dřív, než se dotkne kláves.
Následujících Beethovenových Jedenáct bagatel op. 119 se už nedalo vnímat jinak, než jako čistá poezie v tónech. Jejich provedení bylo tak nápadité, že jsem u některých čísel – přestože se jedná o známé a často hrané kousky – měl pocit, že je slyším poprvé v životě.
Pianistovo čarování pokračovalo i v Schubertových Čtyřech impromptus op. posth. 142 D 935, která zazněla po přestávce. Sokolov držel celý cyklus ve ztišené dynamice – ve vrcholech jen sotvakdy překročil hladinu znělejšího mezzoforte. Jeho tichá sametová kantiléna se nesla přítmím zšeřelého sálu lehce a průzračně, jako by přicházela z jiného světa. Publikum při Schubertovi nejenže téměř nedýchalo, ale – což je skutečně s podivem – dokonce ani nekašlalo. Po celém tom schubertovském pianissimovém kouzlení si Sokolov v posledních taktech závěrečného impromptu dovolil malý a hodně originální žert: rychlou sestupnou stupnici – od čtyřčárkovaného f po kontra f, tedy téměř přes celou klaviaturu – zahrál ve forte a celou ji „smáznul“ jedním pedálem, který po posledním tónu ještě chvíli předržel. V nástroji to v tu chvíli zahučelo málem až strašidelně. Nemyslím, že na světě existuje pianista, který by si něco takového na svém recitálu troufnul udělat.
Posluchači ocenili jedinečný Sokolovův umělecký výkon velkolepými a dlouhotrvajícími ovacemi vstoje a vytleskali si ještě šest (!) přídavků. Byly stejně krásné a stejně působivé, jako vše ostatní, co toho večera zaznělo. Sokolovův festivalový recitál se přiřadil k zážitkům, na které se nezapomíná.
