Je oceněníhodné, že si vedení FOKu vzpomnělo na zřídka uváděné Sonáty pro cembalo a housle BWV 1014–1019 Johanna Sebastiana Bacha. Sice se traduje, že podstata jeho díla je v kantátách a v druhém plánu oratoriích, jeho instrumentální hudba je neméně geniální. Pravda, více se provádějí sólové sonáty a partity, ale sonáty pro housle a cembalo jsou neméně zajímavé, i když je to svojí poetikou poněkud zvláštní svět. V pražském kostele sv. Šimona a Judy je 17. ledna provedli Florence Malgoire a Mahan Esfahani.
Moje setkání s touto hudbou mělo dvě roviny. Na počátku byl koncert Henryka Szerynga na festivalu Pražské jaro 1973. Byl tak mocný zážitek, že si jej dodnes pamatuji a tehdy mě to vedlo k nedokonalému studiu některých opusů. Mnohem později jsem slyšel nahrávky Leonida Kogana a Franka Petera Zimmermanna, jež byly pro mě šokem ještě větším. Dodnes jsem je neslyšel zahrát nejméně stejně dobře. Tyto sonáty jsou pro mě synonymem hudby života.
Paní Malgoire je respektovanou specialistkou na barokní hudbu, repertoárový vějíř pana Esfahaniho je mnohem širší, ale baroko je jeho přirozenou dominantou. Dlužno dodat, že hudbě J. S. Bacha evidentně hodně rozumí a je tématem pro celý jeho život (viz rozhovor pro Harmonii Online z 15. ledna). Očekával jsem setkání s něčím mimořádným, což se bohužel naplnilo jen zčásti. V rozhovoru pro portál Harmonie pan Esfahani řekl, že při interpretaci těchto sonát „cembalista i houslista společně trpí“. Oba hráli s viditelným potěšením, takže asi netrpěli, já ano.
Houslistka hrála neokázale, ale bylo to překvapivě nudné hraní. Nečekal jsem, že se vyrovná Zimmermannovi, ale přibližnost intonace, nečitelnost levé ruky v rychlých větách mě při jejím kreditu hodně překvapily. Nevím, jestli mám tónovou dutost přičíst střevovým strunám, ladění, baroknímu smyčci nebo prostě jen jejím limitům, ale některé části byly neposlouchatelné. Během večera se labilita umenšovala, takže závěr, Sonáta G dur, měla už přijatelnou houslovou kvalitu. Hra cembalisty byla proto drsným kontrastem. Byla totiž excelentní – empatická a technicky dokonalá. Téměř jsem nedýchal při jeho interpretaci Sonáty f moll a G dur.
Výsledem koncertu byly dvě myšlenky. První je falešná: Lze hrát na barokní housle čistě a ušlechtile? (Ano, mnohokrát jsem bylo toho svědkem.) Druhá: FOK by měl Mahanu Esfahanimu uspořádat bachovský koncert v Rudolfinu, kde by zahrál Invence a Umění fugy…
