Pražské jaro letos nabídlo dvě velmi neobvyklá setkání se starší španělskou hudbou, dva koncerty a dva rozdílné programy, pod nimiž byl ale v obou případech podepsán Aarón Zapico, cembalista a umělecký vedoucí dvou ansámblů (Concerto Zapico a Forma Antiqua). První vystoupení v kostele sv. Anny (Pražské křižovatce, 28. 5.) bylo plně věnováno instrumentální hudbě pro drnkací nástroje od konce 16. do 18. století. Ve skromném složení barokní kytara (Pablo Zapico), teorba (Daniel Zapico) a cembalo rozehrála trojice bratrů dlouhou řadu tanců a variací. Dominovala tvorba španělských skladatelů či úpravy italského repertoáru. Dramaturgický rámec byl postaven efektně: na úvod fandango od José de Nebra y Blasco (1702-1768), nejslavnějšího člena početné hudební rodiny, ve zlatém středu anonymní diferencias (tj. variace) na foliu, jež vzbudila snad největší zájem publika, a na závěr další fandango, tentokrát od Domenica Scarlattiho, skladatele ve Španělsku usazeném a dokonale obeznámeném s tradicemi. V těchto skladbách také dostaly největší příležitost virtuozita a dlouhé gradační plochy, pro tento repertoár tak typické. Ze sólově koncipovaných kusů to pak byly Jácaras od Gaspara Sanze, kde své umění ukázal Pablo Zapico. Nehledě na typické žánrové rysy, interpretační přístup bratrů Zapiců se v celku vyznačoval spíše neokázalým a sympaticky skromným přístupem, který mohl snad i některé posluchače překvapit. Také tempa byla volena spíše s představou dobře artikulovaných rytmů a s ohledem na tomuto repertoáru ne zcela příznivou akustiku chrámového prostoru. Přízeň publika byla na závěr koncertu odměněna velmi stylovým přídavkem, totiž Mozartovou canzonettou Dona Giovanniho.
Druhý koncert, 30. 5. v Dvořákově síni Rudolfina, představil repertoár ještě méně známý a skutečně velmi lokální. Zazněly tři tonadillas, krátké dramatické scénky, které, zpravidla formou intermezza, dominovaly madridským divadlům v době osvícenství. Jejich autorem byl mistr žánru, Blas de Laserna (1751-1816), jehož skladby o tomto večeru doplnilo ještě několik instrumentálních vět od Vicente Basseta (1748-62). Lasernovy tonadillas jsou pozoruhodné svým míšením vysokého a nízkého stylu a zároveň španělských a italských prvků. Výsledkem je originální, takřka pololidové divadlo, připomínající jak vaudevilly či rané singspiely středoevropské, tak italskou operu buffa. Životnost a atraktivita tonadillas však spočívá primárně na herecké realizaci a aktuálnosti komického, někdy vyloženě satirického obsahu, na vícevrstevnaté komunikaci mezi umělci a publikem tvořícím jednu komunitu. Tuto v cizím prostředí přirozenou bariéru částečně snížily jak překlady textů v programu, tak zejména sami umělci poloscénickým nastudováním. (Lehká krácení, zejména v druhé tonadille, nebyla vzhledem k těmto okolnostem věci na újmu.)
Největší uznání si zasluhuje Ruth Iniesta, která s nepolevující energií „táhla“ všechny tři tonadillas, a svým průrazným, přesto ale příjemným sopránem i komickou vervou naplnila celé Rudolfinum. První a třetí tonadilla byly sólové, zpěvačka se proměnila nejdříve ve starou a následně moderní Hispánii – v obou případech tvoří většinu obsahu kritika dobových mravů. V druhé tonadille, klasické scénce nesezdaných milenců přistižených otcem dívky, spoluúčinkovali také barytonista Sebastia Peris a tenorista Juan Manuel Padrón, s velmi charakteristickým a komické roli bradýře přiléhavým témbrem. Instrumentální doprovod byl sice stylový, nicméně po jednom hráči obsazené housle proti dvojici lesních rohů nebyly, v dané personální konstelaci a jednoduchosti hudební partitury, zrovna nejlepší volbou. Přesvědčivého efektu dosahoval spíše v pomalých větách, zejména kombinace klasicistní příčné flétny s kytarou vytvořila nečekanou a působivou atmosféru. Celkový výkon ansámblu zanechal ve festivalovém publiku spíše menší dojem, koncert ale přinesl v tuzemsku jinak nedosažitelný zážitek a seznámení s pozoruhodnou stránkou španělské hudební kultury.
