České publikum se s tímto mladým umělcem poprvé setkalo v roli sólisty Schumannova Violoncellového koncertu v rámci předloňské sezony České filharmonie. Jako sólistu jej však prvně pozvala Lípa Musica. A byl to bezpochyby krok správným směrem. Altstaedt si své světové renomé získal vítězstvím v několika prestižních soutěžích, které jej dostaly na přední světová pódia, kam se záhy zařadil jako stálice, a to zcela právem. Jeden z posledních žáků legendárního Pergamenščikova je vpravdě ojedinělým úkazem světové klasické scény, nejen pro své svrchované umění, lidskost, pokoru, ale i neobyčejnou erudici a hloubku znalostí překračující dalece hranice dějin hudby. Schopnost vnímat repertoár v komplexu souvislostí dává jeho intepretaci zcela nové dimenze.
Pro svůj děčínský recitál sestavil Altstaedt atraktivní program, jehož červenou nití byly tři z Bachových sonát, které umně proložil kontrastními, avšak nikoli bez rozmyslu zařazenými skladbami novějšího data. Večer v Knihovním sále zámku otevřela zadumaná Pátá suita pro violoncello c moll, která hned na samotný úvod dala publiku ochutnat neuvěřitelnou technickou brilanci sólisty. S náročnou skladbou, v níž Bach experimentoval s harmonií i kontrapunktem, si Altstaedt doslova pohrál a představil ji s neokázalou noblesou, suverénní lehkostí, se „samozřejmou“ dokonalostí. Bachovu suitu vystřídala před přestávkou Třetí suita Brittenova, v níž není možné neslyšet právě Bachovy ozvuky a která je současně silně ovlivněna Brittenovým vztahem k Mstislavu Rostropovičovi. Mnohovrstevnatá variace, která posluchače zavádí ve třech lidových písních i do Ruska, dala vyniknout nesmírné zvukové barvitosti Altstaedtovy hry.
Po přestávce se publikum zaplněného Knihovního sálu zaposlouchalo nejprve do velmi proslulé První Bachovy suity vzbuzující zdánlivý dojem nevinné jednoduchosti. Skvostné dílo postavené ne na melodiích, ale silných rytmických konstruktech a vynalézavých harmoniích dokázal Altstaedt vypointovat doslova v ryzí hudební klenot. Následovaly efektní a kreativní Tři strofy od Dutilleuxe, ve kterých umělec rozehrál svůj mistrovský nástroj oplývající překrásným sytým tónem do neuvěřitelných zvukových poloh a barev. Recitál uzavřela hudba Bachova tmelící celý program. Altstaedt zvolil populární Třetí Suitu C dur, dílo vznešené a nevázané, jako sama umělcova intepretace.
Vzýval-li jeden ze záštitářů letošního ročníku festivalu, biskup litoměřický Mons. Jan Baxant, na samotném úvodu ročníku festival jako bránu otevírající tajemství krásna, pak jistě předjímal právě recitál tohoto německo-francouzského instrumentalisty. Altstaedt je skutečně výjimečným mágem violoncella, který bez laciných gest, prázdného efektu, okouzlí posluchače během okamžiku svou nenuceností, vybroušenou, jistou technikou, jež si jako neochvějný, zcela spontánní a samozřejmý základ posluchač ani nepřipouští a který dává celý časoprostor všanc výrazu. Ten svou intenzitou a přiléhavostí, upřímnou neokázalostí a neuvěřitelnou „uvěřitelností“ otevírá zcela nové rozměry hudebního zážitku. Altstaedt zkrátka přes svůj mladý věk dosáhl té nejvyšší úrovně hudebního umění, kterou sám obdivuje třeba u Yo-Yo My a která u posluchače vyvolává pocit hudebního absolutna překračující hranice zvukových možností nástroje.
