Jsou vám knihy a texty, které si musí přečíst každá lidská generace. Nový zákon, včetně Zjevení Janova (Apokalypsy), k nim rozhodně náleží. A také jsou umělecká díla, včetně těch hudebních, k nimž si hledá cestu každá generace výkonných umělců a diváků, posluchačů či jiných recipientů. K takovým kompozicím rozhodně náleží Kniha sedmi pečetí bratislavského rodáka německé národnosti a maďarských kořenů, dlouholetého violoncellisty orchestru Vídeňské dvorní opery a Vídeňských filharmoniků a vysokoškolského pedagoga v oboru klavír Franze Schmidta (1874–1939). Za svého vpravdě pohnutého života byl dlouho přehlížen, v závěru kariéry konečně doceněn, po druhé světové válce opět bagatelizován a dnes je mu určeno místo mezi významnými skladateli německého kulturního okruhu 20. století. Schmidtovy symfonie nedávno rehabilitovala nová souborná nahrávka Paava Järviho a autorova jediná opera Notre Dame se občas objeví na některém z německých operních jevišť. Zato skladatelovo dvouhodinové oratorium Kniha sedmi pečetí, které zhudebňuje podstatnou část poslední novozákonní knihy Zjevení Janovo, zaznívá ve Vídni s železnou pravidelností, takřka každoročně.
Nejinak tomu bylo i letos v prvním říjnovém týdnu (recenzuji premiéru ve středu 5. 10. 2022), kdy ve Velkém sále Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni opět do posledního místa zaplnil pódium olbřímí provozovací aparát Vídeňských symfoniků a sboristé amatérského Pěveckého spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni. Obě kolektivní tělesa se mohou pochlubit prvenstvím, že účinkovala při prvním nastudování skladby v červnu 1938, jen několik týdnů po anšlusu Rakouska k Německé říši. Od premiéry je proto dílo spojováno s apokalyptickými vizemi a kataklyzmatickými momenty moderních středoevropských dějin, nacizmem počínaje a hrůzami současného řinčení jadernými zbraněmi konče.
Dobře navštívenému a dlouze aklamovanému večeru stál v čele německý dirigent Ingo Metzmacher. Prototyp „dokonalého kapelníka“ bez špetky iritujícího pódiového šoumenství, který má s německým repertoárem první poloviny 20. století přebohaté zkušenosti. Namátkou zmiňuji alespoň jeho legendární snímek Pfitznerova oratoria O německé duši. Metzmacherovo nastudování bylo tempově koncizní, zvukově gradované, dynamicky odstíněné, v agogice velmi živé a plné drobných detailů v sólových nástrojích. Kompozici dirigoval s přehledem a se zjevnou snahou udržet posluchačskou pozornost. Podařilo se mu to – dvě hodiny uplynuly až příliš rychle. Oporou mu byl jednak orchestr Vídeňských symfoniků, který onoho večera opět jednou prokázal, že je mezi vídeňskými orchestry dvojkou jen nominálně, jednak Pěvecký spolek Společnosti přátel hudby ve Vídni, v němž zpívají amatéři napříč profesemi, zato s početným zástupem příznivců a fanoušků z řad příbuzných a přátel. V jednom takovém rodinném kotli jsem se náhodou ocitl, a tak jsem vedle pozorného poslechu chtě nechtě držel pěsti i zpívajícímu příbuzenstvu na pódiu. Zalitoval jsem jen, že při bohaté české sborové tradici nedostávají přední české sbory více šancí vystupovat s profesionálními orchestry. Že bychom snad neměli u nás doma sbormistry kalibru sbormistra Johannese Prinze? To se mně nechce věřit.
Úspěch každého nastudování Schmidtova stylově spíše sumarizujícího než eklektického díla stojí a padá s obsazením tenorového partu vypravěče. V podstatě se ustálila dvojí tradice. Buď je role vypravěče, který dvě hodiny nesejde z podia, obsazena hrdinným, nebo lyrickým tenorem. Ti první dříve či později ztroskotají, protože podstatou partu je vydržet až do konce. Ti druzí roli obvykle dozpívají, ale v závislosti na témbru hlasu mohou uspat hlediště. Na poslední chvíli byl původně ohlášený německý tenorista Christian Elsner nahrazen ve Vídni dobře známým Rainerem Trostem. Původně mozartovský specialista se prozpíval přes německé komické opery i operety až k repertoáru Druhé vídeňské školy. V úloze mě mile překvapil, i když takový Herbert Lippert by nastudování propůjčil větší naléhavost. Nezbývá však než před Trostem smeknout, protože s partem evangelisty se popasoval více než se ctí.
V nepříliš rozsáhlé, o to však dějově významnější postavě Pánova hlasu vystoupil dánský basista Stephen Milling, který se úlohy zhostil bezchybně. S přehledem z varhanní empory objemným hlasem naplnil celý Velký sál. Sólový kvartet byl svěřen pěvcům mladší střední generace, australské sopranistce Siobhan Stagg, maďarské mezzosopranistce Dorottya Láng a českému basistovi Janu Martiníkovi, kteří na sebe upozornili hlavně v „hladové“ scéně otevření třetí pečetě. Zvláště sopranistka se opájela svým půvabným hlasem, takže jsem pochyboval, zda tuší, o čem zpívá. Nemrazilo ani z Martiníkových slov jezdce posledního soudu rozdělujícího hrstku obilí celému lidskému pokolení. Na to je jeho hlas příliš lyricky vřelým a role velmi stručná. Ze sólového kvartetu mě tak nejvíce zaujal německý tenorista Maximilian Schmitt. K sólistům bychom měli připočíst i varhaníka Roberta Kovácse, který virtuózně zahrál varhanní interludia na počátku I. a II. dílu.
Mohlo by se zdát, že poslech Schmidtova oratoria Kniha sedmi pečetí je při aktuálním politickém dění ve středovýchodní Evropě čirým posluchačským masochizmem. Schmidtovo oratorium však obsahuje vedle hrůzyplných scén i mnoho útěšných pasáží, které dávají naději, že každá apokalypsa jednou skončí. Ta vídeňská vyústila v desetiminutový potlesk nadšeného publika. Těch pár Čechů v sále si mohlo říkat, proč nejsou s obdobnou pietou a úctou uváděna například díla Ladislava Vycpálka (1882–1969). Jeho oratoria/kantáty O posledních věcech člověka (1922) či České rekviem (1940) by vedle Schmidtovy hudební fresky o konci věků se ctí obstála.
