Letošní Hudební fórum Hradec Králové odstartovalo v listopadu druhou dekádu královéhradeckého festivalu soudobé světové orchestrální hudby. Zdá se, že se těžiště programu začne přesouvat čím dál více od osvědčenějších, tudíž atraktivnějších děl, k méně hraným, ale o to více objevnějším titulům. Samozřejmě to s sebou nese ještě důkladnější dramaturgickou práci a letošní program opět dokázal, že dramaturg festivalu Marek Hrubecký soudobé hudbě jednoduše rozumí. A rozumí jí i sama Filharmonie Hradec Králové, která pravidelně Hudební fórum otevírá a uzavírá. Rovněž tak posluchačská obec, která sice byla tento rok v méně hojném počtu než v minulých ročnících, ale zato odměnila některé výkony na pódiu potleskem ve stoje a oslavnými výkřiky.
Každý ze čtyř koncertů měl jistou filozofii, ideu, onu příslovečnou červenou nit. Úvodní večer 3.11. byl ve znamení tří experimentálních kompozic, vesměs ale oceněných prestižními hudebními cenami. Především v náročné zvukové materii rozměrné skladby Become Ocean (Stát se oceánem) Johna Luthera Adamse prokázala domácí Filharmonie, že se dokáže vypořádat s jakkoli těžkou partiturou. Ovšem zásadní podíl (a pro mne až překvapivě důsledný, a přitom nikoli pouze profesorský, ale neobyčejně prožitý) měl na více než zdařilém provedení hostující dirigent Radek Baborák, známý spíše jako virtuózní hornista. O další skladbě Circle Map, již zkomponovala Kaija Saariho, Finka ovlivněná francouzskou avantgardou, lze zase říci, že vzbudila až frenetický ohlas mezi mými přáteli – literáty. Aby ne, když zazněly verše perského básníka Rumiho skrze elektroakustický oblak, jenž ale připomínal více atomový hřib. Natolik byla hudební hmota hutná a zašpiněná civilizačním nánosem.
Druhý koncert 6.11., byl v režii Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK, který řídil jinak královéhradecký šéfdirigent Andreas Sebastian Weiser. Zněla hudba, která spojovala různé umělecké epochy se soudobým tvůrčím přístupem postmoderních koláží, puzzle, způsobů práce na PC, respektive s textovými editory. Nejdříve to byl výlet „pouze“ do 19. století a k Mozartovi (Word for Word – Ted Hearne), poté k Beethovenovi (Rewriting Beethoven´s Seventh Symphony Michaela Gordona) a nakonec až do baroka, k Bachovi (Baroque Song – Thierry Escaich). Tato dobrodružná cesta do minulosti – nikoliv však návrat – vyvrcholila kompozicí Detleva Glanerta Drei Gesänge ohne Worte, v níž ožila ona novátorská linie Schubert – Mahler – Barber.
Třetí večer 10.11., proběhl ve znamení Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou Stanislava Vavřínka a tří neobyčejně těžkých děl pro orchestr a sólový nástroj. Všichni tři sólisté podali strhující výkon, mnohdy až na hranici lidských možností – ve Flûte en suite Jörga Widmanna to byl švýcarský flétnista Kaspar Zehnder, ve skladbě Qiganga Chena Extase vskutku extaticky hrající hobojista Vilém Veverka a v Peacock Tales Anderse Hillborga klarinetista Karel Dohnal. Ten navíc spojil instrumentální interpretaci s divadelně–pohybovým projevem v choreografii Romana Horáka. V této souvislosti bych vyzdvihl další, výrazněji profilující prvek letošního ročníku Hudebního fóra. Výtvarně i světelně nápaditá, ba symbolicky kongeniální scéna, jež dokázala umocňovat a vlastně i usměrňovat posluchačské vjemy a emoce!
Závěrečný koncert 12.11., představoval jeden bezbřehý gejzír barev a Filharmonie Hradec Králové za řízení katalánského dirigenta José Miguela Rodilly se změnila v obrovskou malířskou paletu. Zároveň udržela pevnost orchestrálního monolitu, který posluchače zavedl na břeh moře (Morning in Long Island Pascala Dusapina), do samotného spektra rodících se barev (Color – Marc-André Dalbavie) a společně s virtuózním Michalem Kaňkou dokonce na samotnou hranici mezi životem a smrtí – neskutečně úchvatný Violoncellový koncert Christophera Rousea. Toto dílo zároveň naplno charakterizovalo 11. ročník Hudebního fóra Hradec Králové – srozumitelnost, emocionalitu a nevykořeněnost soudobé hudby, již symfonická tělesa z Čech a Moravy dokáží interpretovat na světové úrovni. A to dnes opravdu není málo!
