Ve třetím lednovém týdnu se dramaturgové České filharmonie rozhodli zariskovat. Na programu abonentního koncertu koncertní řady C s hlavním hostujícím dirigentem Tomášem Netopilem byla totiž jedna světová premiéra soudobé kompozice domácího autora střední generace a dvě skladby nejspíše nejhranějších českých skladatelů 19. a 20. století, které jsou však v novém tisíciletí na koncertních podiích spíše popelkou. Nebudu Vás napínat. Dramaturgická sázka na nejistotu při současných interpretačních kvalitách České filharmonie rozhodně vyšla. A posluchači, po nichž zela v přízemí řada sedadel prázdnotou, ostrouhali.
Úvodem večera zazněla i na Janáčkovy poměry stručná kompozice, symfonická báseň Balada blanická (1920) podle literární předlohy Jaroslava Vrchlického (Selské balady, 1885), která je plodem Janáčkova patriotismu a poválečného optimismu. Jeden by řekl, že rozměry skromná a motivicky lapidární skladba s výrazným fanfárovým motivem nemá již dnešnímu publiku co říci. Tváří v tvář současné společenské a politické situaci a kulturním soubojům jsou však blaničtí rytíři opět voláni do služby, ať ji mají v rukou zbraně, nebo zemědělské náčiní, jak básnil Vrchlický. Uvést Janáčkovu skladbu uprostřed volebního klání dvou prezidentských kandidátů byl dokonalý dramaturgický tah a trik. Dílo totiž upřelo pozornost k mytologickým kořenům české státnosti a prvorepublikovému étosu v základech moderního českého státu. Tomáš Netopil zvolil hybnější tempa a s úsečnými motivy strukturálně přehledné kompozice s fanfárovým vrcholem a codou si sebejistě pohrával. Jak odlišně na posluchače působí wagnerovské a janáčkovské tremolo hlubokých smyčců, pomyslel jsem si. Přiznám se jen, že jsem vrcholnou trubkovou fanfáru blanických rytířů, která kdysi bývala znělkou brněnského rozhlasového vysílání, očekával v břesknějším zvuku a pichlavější akcentaci. Na rozehřátí orchestru a publika to ovšem bylo dobře zvolené dílo – významově překvapivě aktuální, kompoziční stručností příznačně janáčkovské.
V první polovině večera k sobě většinu pozornosti poutala oprávněně premiéra dvoudílného Dvojkoncertu pro dva trombony a orchestr Bimetal Miloše Orson Štedroně, přítomného v publiku. Sólových partů dvojkoncertu objednaného filharmonií se ujali členové České filharmonie, trombonisté Robert Kozánek a Lukáš Moťka, absolventi Vejvanovského kroměřížské konzervatoře, které v publiku podpořila početná výprava z moravské hudební metropole, do níž pravidelně zajížděl i Antonín Dvořák za přítelem Karlem Kozánkem. Popravdě řečeno, náležím k té části publika, která si před každou novinkou raději posune brýle do nosu. Štědroňova kompozice mě však překvapila, potěšila a pobavila ve všech směrech. Posluchače nejprve oklame, protože úvodní takty působí dojmem introdukce nějaké meditativní kompozice. Brzy se však vynoří rytmická figura a první větu ovládne rytmika až ravelovská. Posluchač nemusí být zrovna znalcem moravského folkloru, aby v první části nezaslechl ohlasy moravských lidových písní. A celá věta končí à la Kodályho Háry János. Druhou část dvojkoncertu zahajují sólové nástroje bez doprovodu orchestru jakousi imitací svatováclavského chorálu – ocitáme se ve světě předklasické hudby, v níž pozouny plnily roli slavnostního královského nástroje. Brzy však oddíl opět opanuje neodbytná rytmika. Pánové Kozánek a Moťka, kteří se na vzniku kompozice z let 2020–2022 podíleli, prezentovali sólové možnosti trombonu suverénním způsobem – zaujali, pobavili a napjali, což bylo autorovým úmyslem, když dílo pojmenoval Bimetal podle principu bimetalového pásu (a souhry dvou žesťových nástrojů). S podiem se sólisté rozloučili efektním přídavkem z dílny Ivana Zelenky (Trombon je snadný. Když se to umí, 2018).
Druhá polovina čtvrtečního večera 19. 1. 2023 náležela trojici Dvořákových Slovanských rapsodií op. 45, B. 86 ze skladatelova plodného roku 1878. Rapsodie vznikly v sousedství dechové serenády, první řady Slovanských tanců, které dnes rapsodie na koncertních podiích doslova utiskují, nebo smyčcového sextetu. Za Dvořákova života náležely rapsodie k autorovým nejhranějším skladbám vůbec a razily mu cestu na světová koncertní podia. Třetí rapsodie byla vložena České filharmonii do kolébky, protože zazněla na jejím vůbec prvním koncertu v lednu 1896 pod skladatelovou taktovkou. Rapsodie jsou i nejsou vnitřně propojeným cyklem, proto je v jednom večeru na koncertních podiích slýcháme jen výjimečně.
První Slovanská rapsodie D dur posluchače obsahově nejspíše zavádí do slovanského dávnověku. Dvořáka, který obvykle tvořil z inspiračního nadbytku, představuje jako laboranta tematického minimalizmu, protože je vystavěna v podstatě z jediného pochodového tématu a jeho obměn. O to choulostivější je na provedení, zvláště ve smyslu zvukové dynamiky, protože díla neznalý posluchač může zívat nudou. Přestože bych od Tomáše Netopila v choulostivé rudolfinské akustice očekával ještě preciznější práci se stupňovitou dynamikou až k opulentnímu zvukovému vrcholu v ceremoniálním marši ve středu kompozice (jakoby nastupovali slovanští zápasníci), dílo nastudoval ve zvukovém lesku a výrazovém efektu, které si vyžádaly potlesk spontánnější části publika.
Zatímco první rapsodií Dvořák jen rekognoskoval terén hudebního žánru, druhá Slovanská rapsodie g moll je již dílem zkušeného orchestrálního dramatika. Kompozice si cenil i Dvořák sám a často ji zařazoval do svých koncertních programů. Postavit proti v podstatě beethovenovskému orchestru s trojicí trombónů baterii bicích nástrojů (tympány, velký buben, činely, triangl) byla od Dvořáka instrumentační zlomyslnost. Orchestrační finesy tohoto díla však daly vyniknout aktuálním dispozicím jednotlivých hráčských skupin, v případě prvních dvou rapsodií zvláště skupiny dřevěných dechových nástrojů. Temně kolébavý rytmus zadumané druhé rapsodie měl podobu pomalu plynoucích zlověstných mračen, která v závěru rozetnou prudké akordy celého orchestru. Dvořákovu jindy přívětivou tvář zvrásnily ve druhé rapsodii v Netopilově nastudování hluboké jizvy.
Na třetí Slovanskou rapsodii As dur čekalo v sále napjaté publikum. Vstupní akordy varyta slovanského barda v podání filharmonických harfistek Barbary Pazourové a Roxany Hädler ihned vykouzlí slavnostní atmosféru a pak už jen orchestrem zmítají vlny nekonečných gradací. Pokud by Dvořák napsal jen třetí Slovanskou rapsodii, nezmizela by z koncertních podií. Jelikož je však Dvořákovým nejsilnějším konkurentem Dvořák sám, muselo si publikum léta počkat na Netopilovo efektní nastudování. Možná by mu slušela mírně pomalejší tempa, která přejí detailům. Na to jsou však filharmonikové příliš ve formě a Tomáš Netopil spontánně emocionálním typem dirigenta. „Více“ (méně známého) „Dvořáka!“ Tak znělo (upraveno) heslo kulturního boje o Dvořáka a Smetanu, který už je snad zapomenut. A více novinek domácích autorů! Dovoluji si poprosit.
