Netradiční až neformální bylo kulturní rozloučení s českým předsednictvím v Radě Evropské unie. Závěrečný koncert, na jehož uspořádání se podílely Stipendijní akademie MenART a Česká centra, se konal 13. prosince v bruselském kulturním centru Palais des beaux-arts de Bruxelles (BOZAR). Společně i separátně vystoupili hudebníci z oblasti klasické hudby (Radek Baborák a jeho Ensemble) i osobnosti z oblasti nonartificiální hudby (Beata Hlavenková se svou Kapelou Snů, Marcel Bárta s kapelou Vertigo). Osvěžením a současně důležitým vzkazem byla účast mladých muzikantů, účastníků programu MenART, které vystupující umělci vedli v uplynulých letech jako mentoři (Nora Lubbadová, Vladimír Slavíček, Tadeáš Syrový, Veronika Chamolová a Vintíř Langášek). Nikoli náhodou organizátoři koncert nazvali Předání štafety další generaci. Tak jako symbolicky předává štafetu předsednictví Česká republika další nástupnické zemi, vynesli pořadatelé do centra pozornosti mladé talentované hudebníky, budoucí nástupce svých zkušených kolegů. Jejich talent se rozvíjí i díky jedinečnému systému českého uměleckého školství, o jehož významu a projektu ZUŠ Open mluvila na půdě Evropského parlamentu týden před konáním závěrečného koncertu Irena Pohl Houkalová.
Jak tedy český večer v Bruselu vyzněl? Výborně, povedeně, organizačně zvládnutě, hudebně na vysoké úrovni. Dva multifunkční sály, jeden velký, druhý komornější, v nichž se jednotlivá vystoupení konala, jsou součástí budovy postavené ve stylu art deco architektem Victorem Hortou v roce 1928, která nabízí prostory pro divadlo, koncerty, tanec, výstavy, filmové projekce…
V úvodu se všichni umělci představili ve velkém sále kompozicemi klavíristky a skladatelky Nikol Bókové, stipendistů MenARTu Vladimíra Slavíčka a Tadeáše Syrového a klavíristky, zpěvačky a skladatelky Beaty Hlavenkové. Radek Baborák Ensemble ve složení Radek Baborák (lesní roh), Milan Al-Ashhab a Martina Bačová (housle), Hana Baboráková (violoncello) a Karel Untermüller (viola), posílen dvěma mladými klavíristy – Norou Lubbadovou a Vladimírem Slavíčkem –, zahrál v premiéře Vltavu Nikol Bókové. Nepřekvapilo, že nadaná a invenční skladatelka ikonickou Smetanovu skladbu jen nepřetvořila, přímé citace se ozvou všehovšudy ve dvou taktech klavíru, ale napsala svébytnou, v nové souvislosti ústící skladbu. Zajímavá kompozice zvýrazňuje dramatičtější motivy, a přitom ve svém vyznění působí křehce a je prosta jakéhokoliv patosu. Jazzová Reflexion of Clouds čtrnáctiletého Tadeáše Syrového, výborně šlapající, se sóly saxofonisty Marcela Bárty (Tadeášova mentora), trumpetisty Oskara Töröka a doprovázející rytmikou (Jan Chalupa, bicí, Miloš Klápště, kontrabas) publikum rozehřála a autorovi a současně klavíristovi se dostalo náležité odezvy. Šestnáctiletý Vladimír Slavíček se v následujících Lokrických variacích představil jako invenční skladatel i dobrý klavírista. Jeho kompozice byla náročnější na poslech, vedle temperamentnější Syrového skladby byla motivicky pestřejší, i v ní dostali velký prostor Bártův saxofon a Törökova trubka. Beata Hlavenková pak v závěru této vstupní série zahrála se svou kapelou suitu ze soundtracku k filmu Zátopek, který se promítal na zahájení českého předsednictví. Snovou, křehkou, a zároveň přesvědčivou a naléhavou hudbu Hlavenkové přijali posluchači velmi vřele.
Po této úvodní části se oba hudební žánry rozdělily do dvou sálů. V tom větším setrvala Beata Hlavenková s kapelou, do menšího se přestěhoval Radek Baborák se svými muzikanty. Přiznám se, že souběžná produkce dvou zajímavých hudebních uskupení, která se málokdy poštěstí slyšet naráz, mi nadělala trochu vrásek na čele. Pro ten večer jsem s těžkým srdcem oželela Kapelu Snů a vychutnávala si muzicírování Radka Baboráka a spol. V Kvintetu E dur Antonína Rejchy vynikla výborná souhra Radka Baboráka s primistou Milanem Al-Ashhabem a příkladná tvorba dynamiky celým souborem. Následující Křinická suita Miloše Boka upoutala svou poetičností, kvality celého souboru i jeho vedoucího se náležitě projevily v upraveném smyčcovém triu pro kvarteto a lesní roh Jeana Sibelia. Krásná hudba, v níž si všichni hráči přišli na své, vyzněla v podání českých muzikantů až symfonicky.
Souběh dvou kapel pokračoval i v následujícím bloku. Čistou nádheru Brahmsovy hudby provedenou se spolehlivostí, vášnivostí a srozuměnou souhrou jsem alespoň na chvíli vyměnila za kapelu Vertigo s Marcelem Bártou. Ve velkém sále čarovali jak saxofonista Bárta, tak cellistka Dorota Barová, klavírista Vojtěch Procházka, kontrabasista Rastislav Uhrík, trumpetista Oskar Török a perkusista Daniel Šoltis. Věru že taková hudba vyvrcholení českého předsednictví vyšperkovala!
Konec opět patřil hudebnímu spojenectví. Klasici, jazzmani, stipendisté, ti všichni se postupně i společně představili v závěrečném finále, které zahájila světová premiéra skladby Radka Baboráka L’Orangerie. Baborák Ensemble tentokrát posílili dvanáctiletý houslista Vintíř Langášek a třináctiletá klavíristka Nora Lubbadová. Baborákova kompozice je posluchačsky přívětivá, stále se v ní něco děje, vůdčí hlas má pochopitelně horna. Ale ani ostatní nástroje nepřijdou zkrátka. Něžný rozhovor lesního rohu se smyčci, synkopovaný rytmus, líbezná i rozhodná kantiléna horny přinesly příjemný posluchačský zážitek. Povedená byla i Baborákova úprava tématu z filmové hudby Zdeňka Lišky Marketa Lazarová. Klasickohudební ansámbl doplnili jazzoví hráči (klavírista, oba bubeníci), zpívaného partu se chopila šestnáctiletá sopranistka Veronika Chamolová. Pěkně zabarvený hlas zněl kultivovaně ve zpívaných i mluvených pasážích, její projev byl až odzbrojující. Provedení této úpravy Liškovy hudby považuji za vrchol večera. Ten zakončila Beata Hlavenková osobitou úpravou vánoční písně Silent Night z alba Betlehem.
Dovolte mi zmínit, že o skvělou organizaci koncertu se zasloužily ženy – Dana Syrová, ředitelka MenARTu, Jitka Pánek Jurková, ředitelka Českého centra v Bruselu, produkční Zuzana Minaříková a Irena Pohl Houkalová, manažerka ZUŠ Open. A jako očitý svědek mohu potvrdit, že tahle práce byla odvedená na vysoké profesionální úrovni.
