Světově proslulý soubor Florilegium přijel na letošní festival s programem sestaveným z vokálních i instrumentálních komorních děl anglického baroka. Během večera se střídaly polohy lehčí a vážnější, vedle rafinovaných groundů zazněly taneční suity, ale např. i variace na populární píseň John come kiss me od Thomase Baltazara, v němž naplno zazářila houslistka Kati Debretzeni . Poněkud méně výhodnou pozici měl umělecký vedoucí souboru Ashley Solomon , který během večera střídal zobcové flétny. Výsledný dojem nebyl bohužel vždy adekvátní jeho brilantní hře z důvodu problematické akustiky sálu, jinak zcela okouzlujícího svou bohatou iluzivní freskovou výzdobou. Ideální zvuk mělo sólové cembalo, a tak lze jen litovat, že James Johnstone ve velkém groundu e moll Johna Blowa neudržel zcela potřebnou koncentraci – málokdy se českým posluchačům naskytne možnost slyšet interpretaci této krásné skladby. Problémy s akustikou se dotkly i vokálních čísel, v nichž se představila sopranistka Julia Gooding . Známá Purcellova píseň Music for a while např. poněkud trpěla příliš silným zvukem continua; v následujícím čísle, expresívní duchovní písni Lord what is men , byly zase někdy příliš velké kontrasty dynamické. Postupně byl ale akustický prostor „ohledán“ a opanován a Celladon Cantata od Williama Crofta (s flétnou) na závěr první poloviny večera vyzněla již velmi dobře. Julia Gooding si získala publikum především svým prostým, ale přitom velmi sdělným projevem a vytříbenou ornamentikou. Zcela úchvatná byla v jejím podání píseň Find me a lonely Cave od Johna Ecclese v druhé polovině koncertu. Violoncellistka Jennifer Johnstone , po celý večer okouzlující svým dynamicky tvárným a měkkým tónem, zde využila formální struktury skladby, zčásti vystavěné na principu groundu, a různým způsobem hry citlivě odstiňovala jednotlivé části písně, v níž Julia Gooding vytvořila dokonalou iluzi opuštěné nymfy naplněné smrtelně hlubokým žalem. Nadšené publikum si po Večerním hymnu Henryho Purcella vyžádalo dva přídavky: zazněla koncertní árie od Thomase Arneho a výtečně provedená volná věta z Telemannova pařížského kvartetu č. 12, který v nejednom posluchači evokoval tóny Smetanovy Vltavy. Hle, jak různými způsoby může hudba „spojovat národy“… (mn)
