Po počátečním úleku publika v první větě, stále nezvyklého na jinou než klasickoromantickou hudbu (ačkoli Adams je velmi stravitelný americký postminimalista), se Josefowicz podařilo až v pomalé větě publikum totálně zkoncentrovat a závěrečný drive poslední věty už jen zvyšoval „teplotu“ v sále. Josefowicz strhla publikum na svou stranu pouze svou zásluhou, protože výkon orchestru byl na pozadí její svrchované virtuozity a dravé energie citelně chladnějsí. Koncert se ocitl díky zvláštní dramaturgii uprostřed dvou symfonií (Schubert: Symfonie č. 3 D dur , Beethoven: č. 6 „Pastorální“ F dur ), které byly stran orchestru a dirigenta (Leoš Svárovský ) lépe připraveny než Adamsův koncert. Myslím, že v případě takového sólisty je na místě spíše zvolit taktiku známou a osvědčenou od zahraničních špičkových orchestrů a celou dramaturgii i přípravu zacílit právě na skladbu se sólistou, která může klidně stát i na konci koncertu. Ať už tomu bylo jakkoli, vystoupil ve FOKu jeden z nejvýraznějších houslistů, které Praha od nedávné „houslové řady“ Pražského jara slyšela.
Sólový recitál pak ukázal Josefowicz a jejího partnera u klavíru Johna Novaceka ve velmi muzikantsky vyhraněném a emocionálně nabitém výkonu. Josefowicz je v jakémsi fyzickém souladu s každou skladbou, ba co víc, s každou frází, protože v její interpretaci zkrátka nejsou hluchá místa, všechna jsou prožitá, všechna interpretovaná, žádné není odehrané. V každé skladbě Josefowicz ukázala něco ze své citové a technické zásobárny. Ve Fallově Suitě populare espagnole kupříkladu rytmickou tanečnost, neslyšné (a znělé!) výměny smyku a krásné vibrované flažolety, v Šostakovičově Sonátě op. 134 pak mrazivě netemperované dolaďování dvojzvuků (v první větě) a živočišné emoce (ve větě druhé). V kadenci třetí věty měla Josefowicz štěstí, že její zvučný nástroj (Guarneri del Gesu) unese velké hráčské nasazení, protože klavírní kadenci v Novacekově podání křídlo značky Bösendorfer zvukově neuneslo. Trovo Conversio jako jediné z přednesených skladeb večera svou strohou „hranatostí“ nepřesvědčilo beze zbytku. Ze soudobých autorů „Východu“ si dovedu od Josefowicz mnohem lépe představit kupříkladu citově obnaženějšího Schnittkeho. Závěrečnou Griegovu Třetí sonátu už si oba interpreti jen radostně „užívali“ a publikum s nimi. Josefowicz má v sobě dar odhalovat ve skladbách různých autorů silnou a hlubokou muzikalitu, která je pro ní na prvním místě a které dává volný průchod. Proto od ní zní stejně hluboce a přesvědčivě jak Fallova taneční suita, tak Šostakovičova tragicky bilancující sonáta. Pokud někteří – i vynikající – interpreti se řídí filozofií, že díla struktury geniálních skladeb je samonosná a že vyžaduje už jen „službu“ interpreta, pak Josefowicz je pravým opakem: v nejpozitivnějším slova smyslu strhává pozornost na svou hru, svůj prožitek a svůj výklad. O tom se už těžko píše, protože to je otázka přirozeného hráčského charismatu, se kterým se člověk musí narodit.
Bylo dobře, že na komorní recitál přišlo několik mladých (i starších) českých houslistů, aby si poslechli, co to znamená beze zbytku prožívat své umění.
