Neděle 23. 5. se zapsala do dějin festivalu Pražské jaro zlatým písmem. Koncert Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu se stal nakonec večerem nejlepšího tělesa 65. ročníku festivalu. Pod vedením třiaosmdesátiletého švédského dirigenta Herberta Blomstedta prezentoval Schubertovu Symfonii C dur „Velkou“ a Mahlerovy Kindertotenlieder . Blomstedt je charismatický umělec úsporného gesta. Práci s orchestrem měl ulehčenu jednak důkladnou znalostí tělesa, jednak jeho vysokou interpretační a instrumentální kulturou, ke které v letech 1961 – 1979 přispěl i Rafael Kubelík, později Colin Davis a Lorin Maazel, od roku 2003 však především současný šéf orchestru Mariss Jansons. (Jeho rukopis je na SOBR hodně znát.) Obecně volil Blomstedt v Schubertovi volnější tempa, než je zvykem právě u Jansonse. Zmíním několik detailů: téma 1. věty ve frázích místo oblouku spíše členil a linie vůbec vedl více instrumentálně než vokálně, v 2. větě zazářil sólový hoboj, trio ve Scherzu bylo málo kontrastní, finále bylo nejlepším provedením, jaké jsem živě slyšel. Bavorské provedení Schuberta bylo výborné a v mnohém poučné, nicméně vrcholem byl Mahler, kde orchestr skvěle doprovodil Matthiase Goerneho . Písně o mrtvých dětech jsou s ničím nesouměřitelným geniálním opusem. Goerne se jich poprvé dotkl už v době studií a od té doby se k nim stále vrací a promýšlí. Pěvcova propojenost hlasu s textem je dnes podle mě nedostižná a překonává i pojetí Thomase Hampsona. Takový výraz a ryzí pěvectví jsem ještě v této skladbě neslyšel. Za iniciaci tohoto koncertu zasluhuje Pražské jaro velké uznání.
