Toto přísloví platí všeobecně, tedy i o nahrávacích firmách. Firma Deutsche Grammophon patří v nahrávacím světě k největším a vždy si zakládala na tom, že má umělce nejlepší z nejlepších. Koneckonců to není dramaturgická značka, ale interpretační. Se sopranistkou Mojcou Erdmann však udělala úkrok stranou. Do společnosti Anny Netrebko, Elīny Garanči a Magdaleny Kožené patří jen částečně. Pochybnost ve mně vzbudila v září 2011 už její deska Mozart’s Garden, pražský koncert 26. 11. v Rudolfinu rozpaky nerozfoukal. Představila program, který vychází z nahrávky; stejný dirigent (Andrea Marcon ), stejný orchestr (La Cetra z Basileje). Paní Erdmann má štíhlou postavu i hlas, který však, viděno prizmatem světové elity, nemá pečeť výjimečnosti či alespoň originality. Naopak má místy nepříjemně bohaté vibrato a oproti nahrávce vytvořila během večera až příliš mnoho intonačně nejistých tónů. Dobře si rozumí s hudbou, kde převažuje dynamismus, dramatičnost, energie a silnější dynamika. Možná i proto se jí nejlépe zpívala hudba neprávem opomíjeného Antonia Salieriho (Les Danaïdes ), Johanna Christiana Bacha (Amadis de Gaule ) a Mozarta (Zaide ). La Cetra a Andrea Marcon víceméně potvrdili pověst špičkového orchestru a dirigenta, přesto jsem si po koncertu rád připomněl umění tlumočení Mozarta od René Jacobse, Nikolause Harnoncourta, Claudia Abbada a jejich orchestrů. Mojca Erdmann je nesporně výborná zpěvačka a v naší vizuální době ji asi čeká velká kariéra, ale na umění svých oborových kolegyň Seny Jurinac, Christine Schäffer, Gunduly Janowitz, Kathleen Battle nebo Brigitte Fassbaender hledí zatím zpovdálí. Ale kdoví, jak tomu bude za deset let…
