Díla klasiků české hudby nabídl koncert Filharmonie Bohuslava Martinů 26. března v Kongresovém centru Zlín. Spolu s filharmoniky se představil mimořádně talentovaný mladý houslista Jan Mráček. Houslový koncert a moll op. 53 Antonína Dvořáka loňský vítěz prestižní Mezinárodní houslové soutěže Fritze Kreislera pojal invenčně, zcela prost blazeovanosti a rutiny.
FBM tentokrát zahrála pod taktovkou dirigenta Rastislava Štúra, který je spíše operním specialistou. Úvodní skladbu Památník Lidicím H 296 komponoval Bohuslav Martinů hluboce zasažen tragédií z 9. a 10. června 1942. Kompozice nese věnování: Na památku nevinných obětí z Lidic a vznikla v průběhu následujícího roku. Památník Lidicím na krátké skoro desetiminutové ploše přináší tragickou, niterně prožitou hudbu, která přes matnou mlhu bezradnosti, hluboké deprese a smutku přesto probleskuje nadějí a vírou.
Štúr s filharmoniky ztvárnili Martinů bohužel bez ontologické naléhavosti. Pojetí bylo interpretačně zručné, ale chyběl mu hlubší ponor do „dasein“ této tragédie, kterou je třeba neustále zpřítomňovat jako palčivé memento.
Houslový koncert a moll op. 53 Antonína Dvořáka není možná tak populární jako ten Brahmsův, Čajkovského nebo Mendelssohnův. Ze všech zmíněných koncertů obsahuje nejméně typicky virtuózních pasáží. Zato ryzí hudbou, plnou typicky dvořákovských intonací, doslova přetéká. Houslového partu se ujal Jan Mráček velmi energicky. Allegro ma non troppo vystihl přesnou mírou dramatického napětí, tónově přitom sebemenším způsobem nezakolísal. Naopak – barva jeho tónu se s hudbou houslového partu překrásně rozlévala do temnějších odstínů, které se postupně rozjasňují až k zářivému Finale.
Mráček exceloval také v přídavku. Recitativo a Scherzo-Caprice Fritze Kreislera je oblíbeným houslovým kusem. Poskytuje velký prostor k instrumentální exhibici a zároveň obsahuje netuctovou a poměrně nápaditou hudbu. Mráčkovo provedení bylo velmi dramatické, s menším akcentem ke krásnému tónu. Scherzo pojal s typicky expresivním frázováním a svrchovanou suverenitou.
V centru druhé části programu byla 7. symfonie d moll op. 70 Antonína Dvořáka. Dílo, jež bylo kdysi považováno za Dvořákovu nejreprezentativnější symfonickou skladbu, je z mistrových symfonií patrně nejdramatičtější (kromě poslední věty Páté symfonie) skladbou. Štúr se nepustil do žádných experimentů: v tempech se držel obvyklých standardů, dynamicky profiloval každou větu velmi výstižně s jasným gradačním důrazem k Finale. Filharmonie, až na pár zbytečných nepřesností v nástupech a jednom zakončení věty, hrála vcelku dobře. Její provedení však mohlo být o poznání dramatičtější. Možná by u tak výrazově bohaté a myšlenkově koncentrované skladby neškodilo, kdyby někteří muzikanti projevili více entuziasmu.
