Idomeneo je titul, který má pro Glyndebourne určitou symboliku, protože to byla právě tato Mozartova raná opera, která se stala v roce 1951 vůbec první produkcí tohoto neobyčejného operního domu, tak hluboce zakotveného v anglické tradici pikniku (dlouhá přestávka mezi jednotlivými dějstvími umožňuje návštěvníkům piknik a šampaňské v okolních zahradách), a také prvním profesionálním Idomeneem v Británii. Co je na Glyndebourne přitažlivé je skutečnost, že si vždy dává záležet stejnou mírou na kvalitě i na inovaci. Realizační tým Idomenea působil senzačně: Sir Simon Rattle – dirigent, Peter Sellars , který se podepsal pod kontroverzní inscenaci opery Smrt Klinghoffera od Johna Adamse – režisér, Anish Kapor – designer, který vystavuje v Tate Modern (nebo raději umělec, jak se uvádí v programu) a James Ingalls – osvětlení. A senzace to také byla! Sellars vyložil děj jako narážku na konflikt v Iráku. Ilia, trojská princezna – Christiane Oelze , se proměnila v muslimskou ženu oplakávající na začátku inscenace tucet mrtvol v igelitových pytlích. Kolem ní sbor jako armáda a Idamante, Idomeneův syn a krétský princ – Magdalena Kožená , v maskáčích s krvavou skvrnou na tváři, jako kdyby se právě vrátil ze zákopu. A když se objeví Arbace, Idomeneův poradce – Peter Hoare , v obleku a s kravatou, něco vám najednou silně připomene washingtonský Bílý dům a obrázky z televizního zpravodajství.
Prvních 30 minut to ale funguje, až si řeknete jak trefné, avšak co s druhým a třetím dějstvím, kdy tahle alegorie ztratí význam? Myslím, že kámen úrazu této produkce byl právě v tom, že Sellars se za každou cenu snažil v tomto výkladu, i když později už nesmyslném, pokračovat. Jeviště je k tomu zásluhou umělce Kapora proměněno na, slušně řečeno, jakýsi ženský vnitřek v dominující temně červené barvě. Zajímavě řešený, někdy krásný a někdy odpuzující, ale naprosto nepraktický, jevištní design, byl invenčním osvětlením proměněn někdy až v mysteriózní výjev. V 2. a 3. dějství byl zaměněn za imponující obraz zatmění měsíce, jak nad jevištěm, tak i na samotném jevišti. Bůh Neptun má také spíše čínskou než řeckou podobu. Sboru i hlavním představitelům byla podle již známého sellarsovského stereotypu zadána nesnadná úloha znázornit vysoce emotivní hudbu náhlými pohyby a gesty (například předpažením nebo kutálením se po jevišti), které působily nepřesvědčivě a někdy až komicky; připomínalo to československou spartakiádu. Zvlášť nesourodě tato koncepce působila v případě šedesátníka Phillipa Langridge v roli krále Idomenea. Člověk cítil vůči této obdivuhodné, ale bohužel očividně stárnoucí tenorové hvězdě až sympatii; marně vyhazoval rameny nebo zpíval svou královskou abdikaci v třetím dějství ležíce na zádech, tahle nepřesvědčivá forma vyjádření vyzněla velmi rozpačitě. Je to škoda, protože Langridge potvrdil svoje nejen pěvecké, ale i nevšední herecké kvality v minulosti již bezpočtukrát a v Anglii se proslavil zejména v Mozartových a Brittenových operách. Jeho obsazení bylo pravděpodobně inspirováno vůbec prvním Idomeneem – veteránem Antonem Raaffem, pro kterého Mozart roli napsal. Magdalena Kožená patřila k absolutní elitě a o jejím pěveckém výkonu se nedá mluvit jinak než v superlativech. Všechny až dech vyrážející ozdoby, fráze, lyrická i dramatičtější místa, byly perfektně vypracovány. Překrasně tvořené mezza di voce ještě více napomohlo ke zvýraznění unikátní barvy jejího hlasu. Anne Schwanewilms v roli Elettry byla také vynikající, a přestože indisponována pylovou alergií (představení 20. 6.), vyzpívala s bravurou i téměř astronomicky vysoce položenou árii „No, la morte “ v třetím dějství, která se obyčejně vynechává. Arbace je sice menší postava, nicméně Peter Hoare upoutal na sebe pozornost sympaticky jednoduchým a stylově čistým projevem. Christiane Oelze v roli Ilie zazpívala sice všechny noty, ale z celého obsazení byl její výkon nejméně zajímavý. Úplně opačným dojmem zapůsobil nezvykle mladý sbor (sestaven většinou ze žáků konzervatoří a akademií), který byl naprostou lahůdkou.
Simon Rattle dokázal Orchestra of the Age of Enlightenment , který hraje na historické nástroje, doslova proměnit na „bandu“ hudebních nadšenců, kteří s entusiasmem sledovali jeho koncepci zdůrazňující především vysokou emotivnost, kterou je Idomeneo nabit. Sladkým tónům smyčců se naslouchalo s úžasem, i když místy, alespoň na můj vkus, částečně překrývaly dechové nástroje, konkrétně zejména flétnu, která má v opeře důležitou roli. V Idomeneovi najdete něco originálního snad na každé straně partitury a Rattlův výklad na to kladl důraz: najednou vám chromatické pasáže připadaly až neuvěřitelně novátorské, sborové party mimořádně majestátní, v předehře jste měli pocit, jakoby celá scéna plula na moři, neobvykle dlouhé, vysoké tóny ve flétnách a piccole získaly náhle nový význam, pomalejší recitativy než obyčejně měly elektrizující atmosféru a slavný kvartet „Andro ramingo e solo “ v třetím dějství působil ještě geniálněji. Také balet na konci, který se obyčejně škrtá a který nepatří k Mozartovým nejlepším skladbám, i když z něho měl autor radost, byl nesmírným zážitkem.
