V Berlíně a Luzernu se postarali Sir Simon Rattle a jeho Berlínská filharmonie o skutečná umělecká překvapení. O Surrogate Cities Heinera Goebbelse referuji na jiném místě tohoto vydání HARMONIE, zde se zmíním o provedení Mozartova Idomenea . Simona Rattlea, mezinárodní kritikou označovaného za prototyp dirigenta 21. století, vítají posluchači s naprostou samozřejmostí za pulty Vídeňských a Berlínských filharmoniků. Svému mateřskému orchestru z německé metropole, jak prokázal i v Luzernu, hodlá vtisknout novou tvář a zvuk. Kdo hledal při provedení Idomenea ony téměř posvátně střežené standardní vlastnosti orchestru, byl možná udiven jeho novou, originálně znějící flexibilitou, transparentní měkkostí, pastózními kantilénami a rafinovanými efekty, lehce plynoucími do dramatického proudu díla. Simon Rattle vykřesal z orchestru nenápadné afekty plné opojných fines a kraloval tělesu s přirozenou autoritou.
Podobně si vedl Rattle i při zapojení sedmi pěveckých hvězd v sólových rolích. Mezi nimi zazářila v úloze Idamanta Magdalena Kožená svým podmanivě lyrickým, lehce expresivním sopránem ve spolehlivé, kultivované kantiléně. Vedle ní zpívala Christiane Oelze , vnitřně strhující hrdinka tragického antického příběhu se šťastným koncem. Tenorista Philip Langridge v majestátní roli Idomenea nabídl nádherně tvárným a subtilně zdrženlivým tónem hlasový materiál nevšední krásy.
Idomeneo byl vysoce promyšleným triumfem Simona Rattlea a jeho pěvců. Mistrovské provedení lze srovnávat s legendárním cyklem Harnoncourtových a Ponnelových mozartovských inscenací v Curychu a Salcburku. Mozartova nejosobitější a nejpůsobivější hudba, jak o ní prohlásil John Eliot Gardiner, se dočkala vysokého uznání.
