Přijede-li světoznámý orchestr do naší zemičky, je to vždy důvod k pozdvižení. Obzvláště koná-li se koncert mimo hlavní město. Hudbymilovná společnost se sjíždí ze všech koutů republiky, a kromě kvalitní hudby se oddává krásám a malebnostem místního života (v případě Znojma místních vinic). Pořadatelům Hudebního festivalu Znojmo se podařilo uzavřít program 14. ročníku koncertem, na nějž dlouho nezapomene žádný skutečný milovník hudby. Italský ansámbl Il Giardino Armonico, specializující se na stylovou interpretaci hudby 17. a 18. století, představil posluchačům v jízdárně Louckého kláštera program s názvem Serpent & Fire, který společně s rakouskou sopranistkou Annou Prohaskou, jež nemohla chybět ani zde, natočil roku 2016 a za který o rok později získali mezinárodní ocenění International Classical Music Awards.
Jízdárna Louckého kláštera zažila za dobu fungování Hudebního festivalu Znojmo řadu výtečných hudebních představení, troufám si však tvrdit, že to, co se odehrálo v neděli večer v těchto prostorách, posunulo laťku o další stupínek výše. Na koncerty kvalitních historicky poučených těles chodí často lidé, kteří toto specifické odvětví hudební scény sledují a podporují již dlouhá desetiletí, ať jsou to interpreti, organizátoři, kritici nebo pouze posluchači. Kvalita historicky poučené interpretace tak v našich zemích roste téměř geometrickou řadou. Dalo by se také s jistým nadhledem dodat, že v tomto případě platí přímá úměra – čím více o koncertech, historických souvislostech, skladbách a nástrojích víte, tím větší zalíbení – za předpokladu, že je ansámbl skutečně kvalitní – v nich naleznete. Koncert Il Giardino Armonico se sopranistkou Annou Prohaskou však stanul ještě nad tímto zdánlivým vrcholem – k tomu abyste ze sálu jízdárny odcházeli v neskrývané euforii jste totiž nepotřebovali vědět zhola nic.
Hlavní devizou orchestru Il Giardino Armonico je bezmála studiová kvalita zvuku. Pro vlastní pobavení jsem v sále hledal skryté reproduktory, které by podpořily mé podezření o výtečném pantomimickém výkonu. Žádné jsem pochopitelně nenašel, neboť kromě kvality zvuku srovnatelné s hudebním nosičem, se mi dostalo také prostorového zážitku, který se se zvukem reproduktorů zkrátka nedá srovnávat. Ale teď vážně – vysokou kompaktnost, homofonnost a přitom nepopiratelnou pestrost zvuku se orchestru podařilo zachovat i v náročných tempových, rytmických a dynamických změnách. Každý násilný a přitom zvukově delikátní zářez smyčců cítil posluchač ještě několik okamžiků viset ve vzduchu, než se hudební předivo opět vzedmulo do dalších bouřlivých vln. Zatímco u mnoha orchestrů nelze přeslechnout myšlení v hudebních plochách, na koncertu Il Giardino Armonico bylo vše živé, vše stejně důležité a posluchač si nikdy nemohl být jistý, jaký dynamický odstín nebo výraz orchestr zvolí. Někdy bývá barokní hudbě vytýkána jistá „kolovrátkovitost“ – časté opakování v různých dynamikách, ale jinak relativně sterilní hudební provedení. Z hudebního projevu Il Giardino Armonico však prýští energie a zápal na všechny strany a to vše bez nechtěného zachvění smyčce nebo intonačních nedokonalostí. Nelze také přeslechnout, že hudebníci spolu hrají již mnoho let a míra souhry je bezmála dokonalá.
Pokud si takovou chválu zasloužil orchestr, u zpěvačky Anny Prohasky je tomu zrovna tak. Pomineme-li vrozené kvality jejího hlasu, mezi které patří především sametová, mírně temnější, a přesto zřetelná a srozumitelná barva, je to právě technicky vybroušený a emočně vypjatý projev, kterým uchvátila publikum. Zatímco mnohé zpěvačky při náročných koloraturách a akordických rozkladech přeskakují z jednoho charakteristického hudebního projevu do druhého, Prohaska dokázala i ty nejnáročnější melodie s bohatými ozdobami a značným rozsahem zazpívat jako jedinou a spojitou melodickou linku. Žádná dělení nebo měnící se rezonance, jak bývá želbohu často slyšet u nás i v zahraničí. Fascinující bylo taktéž zpěvaččino splynutí s hudbou – za celý koncert se neobjevilo místo, které by mohlo posluchačům připadat odbyté nebo nedůsledné. Každičká věta v sobě nesla zřejmý význam odstupňovaný do jemnějších nuancí.
Pokud jste v neděli 29. června byli ve znojemské jízdárně Louckého kláštera, zcela nepochybně jste byli svědky jednoho z nejkvalitnější hudebních představení za poslední léta. Ale to jistě víte i bez mého přičinění. Ostatně snad nikdy jsem ještě neviděl, aby mezi téměř každým hudebním číslem následoval alespoň částečný potlesk ve stoje – a to právem! Nebozí hudebníci se nemohli ani vrátit pro své nástroje, neboť stačilo, aby vystrčili hlavu ze zákulisí, a vítala je další vlna potlesku. S nadsázkou lze říct, že koncert Serpent & Fire orchestru Il Giardino Armonico se sopranistkou Annou Prohaskou by byl schopen vznítit lásku k hudbě i v srdci toho nejzarputilejšího kritika.
