Nadační fond IMPULS již 19 let pomáhá obětem roztroušené mozkomíšní sklerózy, financuje její vědecký výzkum a terapii pacientů. V rámci jeho benefičních akcí a setkání vystupují mnozí přední umělci. 9. dubna v unikátním prostoru Pražské křižovatky (kostel sv. Anny) na 14. Benefičním koncertu Impulsu zaznělo umění violistky Kristiny Fialové a klavíristky Jitky Čechové. Dámy věnovaly slavnostnímu večeru nadace hudební program, který by obsahem i provedením mohl být ozdobou rudolfinských koncertů ČSKH.
Anglická skladatelka a violistka Rebecca Clarke (1886-1979) byla zřejmě jednou z nejzajímavějších skladatelských talentů své generace a možná i první profesionální violistkou vůbec. Skládala zpočátku pod pseudonymem, a například její violová Sonáta byla oceněna na skladatelské soutěži E. S. Coolidge roku 1919 první cenou. Když však vyšla najevo identita autorky, cenu porota přehodnotila ve prospěch Ernesta Blocha a původní ocenění ignorovala. Tehdejší společenské předsudky bránily skladatelskému uznání ženy natolik, že posléze de facto na svou tvorbu rezignovala a její dílo upadlo v zapomnění. O jeho rehabilitaci se snaží od roku 2000 Rebecca Clarke Society. Jednovětá skladba Morpheus (1918) je půvabné, lehce zasněné, téměř meditativní dílo kouzelných barev jako ze světa Chaussona, psané se zřetelnou znalostí violového zvuku a jeho možností. Takovou působivou skladbu bez nadbytečného sentimentálního balastu asi může vytvořit jen geniální ženská duše, a nedivím se žárlivosti tehdejších pánů. Kristina Fialová a Jitka Čechová skladbu přednesly s citlivým a přesvědčivým pochopením. Snad od nich uslyšíme i nějaké další dílo této překvapivě zajímavé skladatelky.
Paul Hindemith (1895-1963) byl též violista, a velmi se svými kompozicemi zasloužil o prosazení violy jako sólového nástroje. Jedním z prvních propagátorů jeho violových skladeb byl český violista Ladislav Černý, jemuž Hindemith posléze některé skladby věnoval. Sonáta pro violu a klavír op.11/4 vznikla ve stejném roce jako Morpheus R. Clarke (1919), což se mi v tomto programu jevilo jako zajímavé setkání dvou paralelních světů. Dvě krátké věty (Fantasie – Thema mit Variationen) se spolu s třetím rozsáhlejším Finale (mit Variationen) hrají attaca. Kristina Fialová popírá svou hrou tezi, že violista musí mít ku zkrocení violy pořádnou „pracku“. Její útlá ručka ovládá celý hmatník s brilantní lehkostí a přesností. Zvuk nástroje C. A. Testoreho z roku 1745 má kvalitu stradivárek a Fialová jej umí rozehrát ve všech rejstřících. Většina rychlých šestnáctinových pasáží na viole i violoncelle akusticky snadno zaniká (houslisté zlomyslně říkají, že jsou dobře vidět a špatně slyšet), v tomto případě však i se zcela otevřeným Petrofem z nich nezanikla jediná nota, což platilo i v další skladbě.
Sonáta g moll pro violu a klavír op. 11 (Allegro moderato – Allegro scherzando – Andante – Allegro mosso) Sergeje Rachmaninova (1873-1943) je transkripcí violisty Beethovenova kvarteta Vadima Borisovského (1900-72) původní Sonáty pro klavír a violoncello z roku 1901. Rachmaninova lze vnímat jako nejmladšího ze tří velkých ruských romantiků, vedle Rimského-Korsakova a Čajkovského. Je zřetelné, že autor byl klavírní virtuos a klavíru určil dominantní roli, i většina témat je představena nejprve tímto nástrojem. Klavírní part je velmi náročný, Rachmaninov psal pro své ruce výjimečného rozsahu. V provedení Jitky Čechové s jejím hudebním temperamentem a technikou se však toto jeví jako podružný detail. Tuto Sonátu znám jen od robustnějšího violoncella, projevu Kristiny Fialové se mi jevil nejbližším styl ruského cellisty Daniila Šafrana. Koncert opět potvrdil, že obě dámy patří mezi elitu sólového i komorního interpretačního umění.
Pravoslav Kohout
Kristina Fialová a jarní benefiční koncert v Pražské křižovatce
Violistka Kristina Fialová je nejenom interpretkou oceňovanou doma i v zahraničí, ale již několik let také pořadatelkou benefičních koncertů pro Nadační fond IMPULS, který napomáhá péči o pacienty s roztroušenou sklerózou. Pro benefiční koncerty, které přispívají k finančnímu zabezpečení fondu, získává špičkové české sólisty i ansámbly, aby návštěvníkům koncertů z řad pacientů a jejich blízkých i široké veřejnosti přinesla vždy kvalitní hudební zážitek. K celé řadě zvučných jmen letos přidala také klavíristku Jitku Čechovou. V Pražské křižovatce zazněla 9. dubna díla pro violu a klavír z 20. století, tedy výběr pro Kristinu Fialovou typický, neboť k nimž má blízký vztah od počátku své kariéry.
Úvodní skladba představila publiku málo známou britskou violistku a skladatelku Rebeccu Clarke, která psala především pro sebe či pro svá komorní seskupení. Je velkou zásluhou Kristiny Fialové, že uvedla ranou skladbu této autorky Morpheus z r. 1917, impresionistické dílo psané z okouzlení hudbou Debussyho i Vaughana Williamse. Následující známá Sonáta pro violu a klavír, op.11/4 Paula Hindemitha z r. 1919 je v rukou Kristiny Fialové skutečnou perlou, vycizelovanou a vygradovanou do posledního tónu. Perlivý klavír Jitky Čechové stále precizně souzněl s violou, zrychlující rytmus, disonance a působivá piana, vše plynulo jasně, přirozeně, jedním dechem. Duo Fialová – Čechová prezentovalo Hindemithovo dílo s vnitřním zaujetím a dokonalým provedením.
Závěr patřil Sergeji Rachmaninovovi a jeho Sonátě g moll pro violu a klavír. Skladba z r. 1901 původně psaná pro violoncello zazněla v úpravě ruského violisty Vadima Borisovského. Kristina Fialová spolu s Jitkou Čechovou představily neoromantickou skladbu nabitou emocemi a zároveň doslova hýřící kompoziční invencí. Čtyřvětá Sonáta g moll nedala posluchačům vydechnout, po zpěvné 3. větě s klavírním úvodem a tklivým vstupem violy následovala 4. věta s klavírními akordy a rychlými běhy ve violovém partu, aby v závěru obě interpretky svou virtuozitou korunovaly celý koncert. Jako přídavek zvolily umělkyně Ave Maria z pera Ástora Piazzolly a vnesly do zdí sv. Anny zklidnění, lásku a radost, aby připomněly myšlenku benefičního koncertu, pořádanému pro potřebné i ty, kteří o ně pečují.
Marta Tužilová
