Mimořádným koncertem v Dvořákově síni Rudolfina (7. 9.) připomněl Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu v Katovicích osobnost Ryszarda Siwce, který se na protest proti okupaci Československa upálil na očích sto tisíce lidí při dožínkové slavnosti na největším varšavském stadionu 8. září 1968. Koncert se konal ve spolupráci s Polským institutem v Praze a záštitu převzali předsedové senátů Polské a České republiky. Nebývá zvykem uvádět v recenzi všechny podobné kulturně-politické souvislosti, ale toto byl koncert mimořádný, na němž hudba figurovala v roli mezinárodního neverbálního komunikačního systému, jehož vyjadřovací síla je v symbolech a funguje skrze emoční vrstvu psychiky.
V tomto ohledu byl nejen geniálně sestaven program koncertu, ale celá jeho koncepce. Koncert probíhal pod názvem Hudba pro Prahu 1968, s podtitulem In memoriam Ryszard Siwiec, nad orchestrem visel speciálně navržený banner (písmo na pozadí stylizovaných plamenů) s portrétem Ryszarda Siwce a mě napadlo, že to je vlastně svého druhu zádušní mše, nový rituál. Atmosféra v sále tomu odpovídala, byla slavnostní a velmi vstřícná, vůbec ne nějak oficiózní.
V první polovině zazněla Hudba pro Prahu 1968 od Karla Husy a Concerto lugubre pro violu a orchestr od Tadeusze Bairda s Ryszardem Groblewskim jako sólistou, po přestávce Beethovenova Eroica . Symboliku takové dramaturge jistě není potřeba analyzovat. Mimochodem, osud Husovy skladby není nepodobný osudu Siwcova činu. Polskému establishmentu se podařilo smést po něm stopy do té míry, že se o něm neodvážili odvysílat zprávu ani v rozhlase Svobodná Evropa, protože informaci vyhodnotili jako nepravděpodobnou (zveřejnili ji až po hrdinské smrti Jana Palacha). Husova Hudba pro Prahu 1968 byla v české premiéře uvedena až v únoru 1990 – v té době měla skladba za sebou už několik tisíc provedení po celém světě. A ještě že ji v roce 40. výročí okupace Československa přijel do Prahy zahrát polský orchestr, protože žádný z renomovaných pražských orchestrů na ni ve svých programech nepamatoval. Není to přitom žádné plakátové dílo, ale silná a sdělná hudba, byť evidentně psaná pro americké publikum (což je patrné zejména ze skladatelova zacházení s citací husitského chorálu). Když mladý dirigent Lukasz Borowicz při potlesku po Husově skladbě pozvedl partituru k publiku na znamení, že díky patří i tomuto skladateli a jeho hudbě, nejsem si jistá, jestli jeho gesto v srdcích tuzemských posluchačů zarezonovalo – v Polsku by mu porozuměli okamžitě.
Nejméně podstatné je, jak orchestr hudbu hrál, musím nicméně říci, že strhujícím způsobem. Bairdův violový koncert, ač má také mimohudební oporu – je to jakési instrumentální requiem – je hudba o poznání abstraktnější než Husova, možná ale také i introvertnější, a tedy, rozhodně na první poslech, obtížněji přístupná. Na pražském koncertě ale nebylo těžké nechat se přesvědčit interprety, kteří za hudbou stáli perfektním nastudováním, zaujetím a vírou. Lukasz Borowicz je hluboko do věci ponořený umělec, má jasnou vizi, Eroica pod jeho doslova choreografickým vedením zněla přesně, čistě, barevně a plasticky a připomněla mi časy Kurta Masura v Gewandhausu. Nasazení podle potřeby pregnantní, anebo zase velmi jemná, orchestr koncentrován, jako by byl jediným živým, vnitřně kooperujícím organismem. Katovičtí rozhlasoví symfonikové mají výbornou bicí sekci, skvělého hobojistu, jejich souhra je nádherně kontaktní.
Koncert symbolicky zahájil dvoudenní mezinárodní konferenci Bezpečnostní aparát, propaganda a Pražské jaro, kterou pořádal Ústav pro studium totalitních režimů a polský Institut národní paměti. Před Rudolfinem a v budově Filozofické fakulty, kde se konference konala, ji doprovázela tematická výstava fotografií a dokumentů.
