Letošní Innsbrucker Festwochen der Alten Musik přinesly jako obvykle vedle řady koncertů i dvě divadelní inscenace na scéně Tiroler Landestheater. První bylo oratorium Georga Friedricha Händela Belshazzar . Oratoria nebyla původně počítána pro scénické, ale pro koncertní provedení, zpravidla v chrámech. Händelova oratoria, byť koncertně, bývala ovšem prováděna v divadlech, a už to vylučovalo ryze liturgický ráz. Libreta jeho oratorií v sobě nesou elementární dramatičnost scénických děl, a proto jsou dnes vhodná ke scénickému provedení, jak to ostatně plnou měrou potvrdila právě innsbrucká inscenace Belhsazzara .
Děj se odehrává roku 539 př. Kr., kdy je datováno vítězství perského krále Cyra (Kýros II.) nad Babylonem, událost, která je zpracována jak v bibli, tak v dílech řeckých historiků. Z těchto pramenů čerpal i libretista Charles Jennens, který volil ve shodě s Händelem tříaktovou formu o deseti obrazech.
Režisér Christof Nel zachoval dobovou atmosféru biblického děje, exponoval se značnou dávkou expresivity charaktery jednotlivých postav, upadajících často v duchovní extázi, ať už při modlitbách, nebo při prorockých viděních. Ústřední postavou je tyran Belshazzar, mladý a krutý vládce, který musí padnout, aby se dostalo dějinné spravedlnosti. Režisér našel ideálního představitele v tenoristovi černé pleti Kennethu Tarverovi , který nejen virtuózně zvládal všechny záludnosti nelehkého pěveckého partu, ale především exceloval herecky zejména v opojení mocí, strachu z porážky i rozporuplném vztahu se svou matkou Nicotris, jedinou ženskou rolí oratoria, která se snaží na něj, ovšem marně, pozitivně působit, sama jsouc životně oddána víře v jediného židovského Boha. Je tedy i přímluvkyní za trpící izraelský lid držený padesát let v zajetí a toužící po návratu do vlasti a znovuvybudování zničeného svatého města Jeruzaléma a znovupostavení chrámu rozbořeného vpádem babylonských vojsk. Právě proto Daniel, zde role obsazená ženskou představitelkou, prezentuje ústřední myšlenku díla: lidské říše vzkvétají a upadají, jedna střídá druhou ve snaze ovládnout svět, ale království Boží je věčné. V tom je i dějinný biblický paradox: porobení a zničení Babylonu perským králem Cyrem přináší izraelskému lidu osvobození a náboženskou svobodu. Cyrus, podobně jako Daniel, psaný v altové poloze, je po vzoru historických předloh, především Xenophontovy Kyrupaideiy prezentován jako ideální panovník, který přináší nejen náboženskou svobodu, ale i mír, a je ve své době považován za vykupitele, Mesiáše. V inscenaci se stala postava Cyra protiváhou mladému tyranovi, třebaže neměla tolik prostoru. Vrcholem večera byla scéna Belshazzarova nočního hodokvasu v předvečer pádu jeho říše. Apokalyptická vize Daniela i jeho víra ve vítězství vyvoleného národa přes nezvyklost ženské představitelky, což je ovšem při dnešní interpretaci barokních oper běžné, měla apelativní naléhavost stejně jako sborové scény, které jsou právě doménou oratoria; zde se střídají tři různé etnické skupiny – Izraelité, Babyloňané a Peršané, každá je individualizována odpovídajícím výrazem i vnitřním naladěním.
Výrazová proměnlivost sborových scén se stala i těžištěm hudebního nastudování René Jacobse , který opět s orchestrem Akademie für Alte Musik Berlin připravil svrchovaný umělecký zážitek. Jacobs volil první verzi oratoria z roku 1745, z druhé verze (1751) použil ještě tři hudební čísla, která dílo vhodně dotvořila. Jacobsovo pojetí apeluje především na Händelovu vnitřní dramatičnost, každá scéna je vyztužena odpovídajícím hudebním výrazem, preciznost ve vedení hudebních frází je typická nejen pro orchestrální hru, ale i vokální projev sólistů, o dominantní úloze sboru RIAS Kammerchor Berlin nebylo pochyb. Ze sólistů vedle již zmíněného Kennetha Tarvera v roli mladého tyrana Belshazzara je třeba uvést především postavu jeho matky Nicotris, jejíž recitativy acompagnato i vlastní árie obdařené i náročnými koloraturami byly v podání Rosemary Joshuy strhující. Rovněž představitelka „kalhotkové role“ proroka Daniela Kristina Hammarström i představitel vladaře Cyra Bejun Mehta našli adekvátní pěvecký výraz, stejně tak i basista Neal Davies jako Cyrův důvěrník Gobryas.
Právě režie Christofa Nela přinesla ve shodě s výtvarníky scény (Roland Aeschlimann ) a kostýmů (Bettina Walter ) ideální prototyp moderní inscenace, postihla dobu v adekvátním scénickém řešení, náznakově, bez bombastu, s apelem na individualizaci jednotlivých postav i sboru a v dobových, byť stylizovaných kostýmech. Dílo tak bylo aktualizováno vnitřně, nikoliv vnějškovým přenesením do současnosti.
Druhým oratoriem, které se dočkalo scénického provedení, byla Sant'Agnese z roku 1677, dílo religiózní, patřící do oblasti hagiografické produkce, v barokní době velmi oblíbené. Libreto k oratoriu s plným názvem Il martirio di Sant'Agnese napsal kardinál Benedetto Pamphili, hudbu složil Bernardo Pasquini.
Ta, která má zemřít, aby se stala mučednicí a světicí, je dvanáctiletá dívka Agnese odmítájící nápadníka Flavia, protože se zaslíbila Kristu. Příběh je zasazen do doby antického Říma, kdy byli ještě křesťané pronásledováni a mučeni. Agnese se stane obětí pomsty Flaviova otce – prefekta – a jeho zlovolného rádce Aspasia, je nařčena a usvědčena z čarodějnictví a má být „ohni dána“, ale protože se plameny díky síle její modlitby od ní odvrátí, zabije ji nakonec zlý prefektův rádce.
Celkem jednoduchý příběh nemá sice působivou dramatickou gradaci, ale zato jednotlivé situace při vší naivitě zaujmou vnitřní silou nábožné extáze Agnese i vášnivou touhou zpěvů Flaviových stejně jako koncentrovanou zlolajností postav prefekta a jeho rádce. Hudební ztvárnění Bernarda Pasquiniho má svou sugestivnost a dirigent Alessandro De Marchi tak mohl jednotlivým hudebním číslům oratoria vtisknout pevné kontury i melodickou jímavost. Také režie Vincenta Boussarda v intencích díla stylizovala aranžmá spíše v sošných pozicích a gesty i přechody šetřila, přidržujíc se zásady, že „méně“ je někdy „více“. Škoda, že režisér podlehl stávající módě a postavy oblékl do soudobého civilu. Co mohlo být kdysi zajímavým ozvláštněním, je dnes bohužel pustou konvencí. Současný kostým už dnes naštěstí v sebehistoričtějším ději nešokuje, takže bylo možno díky dirigentovi Alessandrovi De Marchi i jedinečným sólistům – Emmanuelle de Negri (Sant'Agnese), Karin Roman (madre di Sant'Agnese), Martin Oro (Flavio), Kobie van Rensburg (Aspasio), Antonio Abete (prefetto) – i zasvěceným instrumentalistům souboru Academia Montis Regalis obdivovat stylovou čistotu díla, jež svým hudebně-dramatickým zpracováním působivých životních situací i mysteriózních sentencí připravilo půdu pro vznik operního žánru.
