Loňský Festival staré hudby, jehož nedílnou součástí jsou inscenace dvou barokních oper byl ve znamení střídání stráží. Finančním ředitelem se stala Christa Redik a na post uměleckého šéfa nastoupil Ital Alessandro De Marchi. Plných 30 let dával tvář jednomu z nejdůležitějších rakouských festivalů světově známý belgický specialista René Jacobs, nejdříve jako kontratenor a později jako dirigent. Tento ročník byl první zcela v režii italského dirigenta. Velké změny se nedaly očekávat, tím spíše, že De Marchi je Jacobsovým žákem. Nakonec si zvolil tu nejjednodušší, avšak obhajitelnou variantu: italskou barokní hudbu. Středem zájmu byly obě operní produkce. Alessandro De Marchi se postaral o tu první, méně známou operu Giovanni Battisty Pergolesiho L’Olimpiade a vrátil tak olympijskému městu Innsbrucku nikoliv zimní ale uměleckou olympiádu v tyrolském zemském divadle. Na závěr festivalu byla uvedena prvotina Antonia Vivaldiho Ottone in villa v podání Giovanni Antoniniho a jeho proslulého orchestru Il Giardino Armonico .
Premiéru Pergolesiho L’Olimpiade v římském Teatro Tordinona v roce 1735 nelze nazvat jinak než jako fiasko. Publikum zvyklé na bravury kastrátů nebylo na nové Pergolesiho pojetí připraveno. Dnes je tomu jinak, melodické árie ladí uchu, problém se ale přesunul na délku představení. Dnešní posluchač vnímá operní představení za zcela jiných podmínek a zvyklostí než před třemi stoletími a přehnané puritánství škodí. Představení trvalo s přestávkami pět hodin a partitura s nekonečnými áriemi da capo by si zasloužila škrty.
Volba dvou mladých německých scénografů, Alexandra Schulina (režie) a Alfreda Petera (výprava), se ukázala jako chybná. Podle vlastních slov se nechali inspirovat parmským Teatrem Farnese, asi ale velmi povrchně. Statická dekorace ne zrovna zdařilého divadla statické barokní opeře určitě neprospěla. Jen závěs v popředí scény se často zavíral a odkrýval a připomínal commedii del’ arte a nikoliv dramma per musica, čímž Pergolesiho hudba na Metastasiovo libreto určitě je. Naštěstí tady bylo také hudební nastudování, a to se povedlo. Všichni převázně mladí sólisté, vedení známou Italkou Raffaellou Milanesi (Aristea) a Ukrajinkou Olgou Pasišnikovou (Megacle), si zasloužili absolutorium. De Marchi řídil od cembala svoji Academii Montis Regalis . I když tento soubour ještě nedosahuje preciznosti Freiburského barokního orchestru, které si většinou volil Jacobs, přesvědčili italští instrumentalisté stylovou interpretací a vkusným hudebním projevem.
Italskou barokní operu si nelze představit bez děl Antonia Vivaldiho. Přesto je jeho operní tvorba poněkud v ústraní a kdyby v roce 2001 nezačal label Naïve ve spolupráci se státní bibliotékou v Turíně vydávat mezitím již proslavenou Vivaldiho edici, tak by jeho operní tvorba asi zůstala utajena širšímu okruhu posluchačů. V Innsbrucku se rozhodli pro vůbec první operu slavného Itala Ottone in villa , která byla poprvé představena ve Vicenze v roce 1713. Vivaldi tehdy hrál houslová sóla, publikum bylo spokojeno a tak se mladý Vivaldi uvedl přes provinční Vicenzu v pro něj důležitých Benátkách. Přesto tato opera nepatří k jeho výstavním kusům, Pergolesiho hudba má větší náboj a bohatší melodiku.
Kromě několika sólistů tvořili realizační tým výhradně Italové a výsledek byl rozhodně lepší než u Pergolesiho. Deda Cristina Colonna měla režii pevně v rukou, Monica Iacuzza navrhla nápadité kostýmy a Pier Paolo Bisleri tradiční pohyblivé stěny. Když ve 2. dějství začala trochu opadávat pozornost, tak pomohlo vkusné video. Protože nadprůměrné obsazení bylo velmi vyrovnané, jmenujme celé pěvecké kvinteto: Italky Sonia Prina (Ottone), Lucia Cirilla (Caio) a tři „cizinci“ – Argentinka Veronica Cangemi (Cleonilla), Jihokorejčanka Sunhae Ima (Tullia) a polský tenorista Krystian Adam (Decio). Interpretace souboru Il Giardino Armonico byla neobyčejně vitální a zvukově vyvážená.
V roce 2011 uvede festival v Innsbrucku tři opery: Telemannovu Flavius Bertaridus, König der Longobarden (Alessandro De Marchi), Romolo ed Ersilia Johanna Adolfa Hasse (Attilio Cremonesi) a Cavalliho La Calisto v podání vítězů poslední pěvecké soutěže.
