Innsbrucker Festwochen der Alte Musik, tradiční slavnosti staré hudby v tyrolském hlavním městě, uvedly tento rok kromě řady koncertů opět málo známé barokní opery. Jistě to nebyla náhoda, že italský umělecký šéf festivalu Alessandro De Marchi zvolil dvě opery ze své domoviny. On sám představil se svým souborem Academia Montis Regalis téměř neznámou operu Francesca Provenzaleho La Stellidaura vendicante a Christina Pluhar a její L’Arpeggiata uzavřela celý festival operou Il Paride od Giovanniho Andrei Bontempiho. Tentokrát De Marchi nabídnul vlastně čtyři italské opery, dirigoval Academii také v malé hudební satiře Domenica Scarlattiho La Dirindina a navíc pořadatelé dodrželi slovo a s laureáty pěvecké soutěže z minulého roku a studenty Scholy Cantorum Basiliensis nastudovali drama Claudia Monteverdiho L’Incoronazione di Poppea .
Omezím se na dvě inscenace Provenzaleho a Bontempiho, které tvořily vrchol celého festivalu: De Monti vystřídal v roce 2010 svého učitele René Jacobse v čele festivalu a tato změna určitě nebyla žadná maličkost. Belgičan Jacobs byl více než 30 let, nejdříve jako kontratenor, později jako dirigent a nakonec jako umělecký ředitel, duší celého festivalu. De Marchi pokračuje v umělecké linii Jacobse, nejen volbou, ale i úpravami barokních oper. Jistou návaznost najdeme rovněž ve výběru pěvců a tvůrců inscenací. Režie La Stellidaura vendicante byla svěřena Francouzovi Françoisi De Carpentriesovi a výprava Belgičance Karine Van Hercke . Oba pracují v bruselské Královské opeře a také většina sólistů s René Jacobsem již spolupracovala. „La Stellidaura je nefalšovaný folklor a kořeny staré hudby leží hluboko v lidové hudbě,“ řekl De Marchi o této neapolské opeře. Částečně měl jistě pravdu, La Stellidaura střídá dramatické a zejména komické elementy. Opera trvá s přestávkami čtyři hodiny a k vrcholným skladbám baroka se určitě nedá přičítat. Uvědomme si, že v roce premiéry (1674) ještě Händel nebyl na světě. Rovněž scénická úprava, které dominovala řada rudých sloupů, se spíše hodila pro zájezdní společnost než pro velké divadlo. Režie byla celkem vtipná, i když někdy, konečně jako hudba sama, trochu předvídatelná. Dobrý nápad měl De Carpentries se zařazením dvojčat (němé role), jež vyplňovaly taneční mezihry a uklízely rekvizity. Absolutorium si zasloužilo hudební nastudování. De Marchi měl šťastnou ruku při výběru sólistů. Dominantní postavou nebyla Stellidaura, nýbrž Giampetro, kalábrijský sluha knížete z Clara. Provenzale napsal tuto roli ve starém kalábrijském nářečí, které se liší od italštiny, a tím také vzniklo mnoho nedorozumění mezi postavami. De Marchi svěřil vděčnou komickou roli Giampetra známému basistovi Enzo Capuanovi , jenž dialekt dobře ovládá, protože pochází z Kalábrie. Pozadu nezůstali ani ostatní sólisté, v první řadě americká sopranistka Jennifer River v titulní roli. Žádaný italský tenor Carlo Allemano (kníže) má pevný znělý hlas, Australan Adrian Strooper v roli nápadníka Stellidaury Armidora má menší intenzitu, ale herecky i pěvecky byl na výši. Totéž platí o německém kontratenoru Hagenu Matzeitovi (Armillio, páže Stellidaury). Zasloužené ovace patřily Academii Montis Regalis, De Marchiho souboru, výlučně sestavenému z italských hudebníků. Innsbrucké publikum je zvyklé na špičkové orchestry jako Academie für Alte Musik; Academia Montis Regalis se Berlínanům (téměř) vyrovnala. La Stellidaura vendicante vyjde také na CD.
Jestliže si Provenzale vystačil s pěti sólisty, Giovanni Andrea Bontempi zařadil do své opery Il Paride 29 postav. Tak velké představení by bylo nad síly tehdejších i současných vládců a tak většina pěvců zastávala, jako tehdy při premiéře, dvě až tři role, ale i tak jich bylo na jevišti deset. Bontempi komponoval, jak říká „zhudebněnou hru o lásce“, pro šlechtickou svatbu na zámku v Drážďanech, kde byla také v roce 1662 poprvé uvedena. Na saském dvoře se moc nešetřilo, premiéra tehdy stála 300 739 tolarů. Velká část této sumy připadla na kastráty, protože jak známo byl ženám vstup na jeviště zakázán. Bontempi ji komponoval na vlastní libreto, což je první zádrhel. Příběh je tak komplikovaný, že nepomáhaly ani titulky nad scénou a to ještě Christina Pluhar původních pět hodin hudby zkrátila na tři. V podstatě se jedná příběh Parise a Heleny, jejich svatbou a smrtí Enone opera končí. Kdo od Il Paride příliš očekával, byl asi zklamán. Musíme vzít v úvahu, že tak jako La Stellidaura vendicante, tak i tato opera vznikala v době raného baroka, dokonce je ještě o 12 let starší. Němec Christoph von Bernuth , operní ředitel festivalu, se postaral o režii. Vycházel z pojetí Bontempiho, že se nejedná ani o komedii, ani o tragédii. S pomocí Olivera Helfa (výprava a kostýmy) se jim to celkem podařilo, i když se výsledek nápadně blížil commedii dell’arte. Z velkého množství sólistů je třeba vyzdvihnout výkony obou kontratenorů, dnes již nestora této hlasové skupiny, Francouze Dominiqua Visseho , i mladého Australana Davida Hansena v titulní roli. Interpretační stálicí je bezesporu italský barytonista Fulvio Betinni. Dále na sebe upozornily dvě ženské představitelky, sopranistka Mariana Florès z Argentiny a chilsko-švédská mezzosopranistka Luciana Mancini . Velký úspěch u diváků měla po právu skupina L’Arpeggiata, pro tuto příležitost rozšířená na menší orchestr. Rakouská specialistka Christina Pluhar, která nejen dirigovala, ale i doprovázela na theorbu, se v Innsbrucku uvedla skvěle.
Které barokní opery předvede festival staré hudby příští rok ještě nevíme, jisté ale je, že laureáti pěvecké soutěže z tohoto roku nastudují Purcellovu Dido and Aeneas společně s Venus and Adonis Johna Blowa.
