Festival staré hudby v tyrolském Innsbrucku nabízí milovníkům barokní opery jedinečnou možnost shlédnout zapomenutá díla velkých i menších mistrů. Novinkou tohoto roku bylo scénické provedení hudebního dramatu Francesca Cavalliho La Calisto v režii Heinricha Horstkotteho . Sólisty byli laureáti minulého, prvního ročníku pěvecké soutěže barokní opery, v čele s vítězkou Annou Gorbachyovou v titulní roli. Andrea Marchiol řídil belgický barokní orchestr B’Rock . Dále byla na programu Telemannova komorní opera Pimpinone v podání Private Musicke a rovněž symposium o barokní opeře.
Největšímu zájmu se ovšem tradičně tešily dvě hlavní premiéry: Flavius Bertaridus, König der Langobarde ’ Georga Philippa Telemanna a Romolo ed Ersilia Johanna Adolpha Hasseho. Řízení Telemannovy opery se ujal nový šéf festivalu, Ital Alessandro De Marchi , který minulý rok vystřídal dlouholetého hudebního ředitele v Innsbrucku a zároveň svého učitele z Basileje, René Jacobse. Premiéra se uskutečnila v roce 1729 v Hamburku, vzhledem k finančním potížím o půl roku později, než bylo plánováno, ale s třemi významnými primadonami. Za libreto Telemannovi posloužila vlastní úprava Wendovy předlohy o zlém despotovi Grimoaldovi a hodném Flaviovi. Nastudování téměř neznámé Telemannovy opery se v podstatě vydařilo, i když výprava Mathise Neidhardta nebyla zrovna originální, spíše omšelá. Jens-Daniel Herzog se ale postaral o zajímavou režii. De Marchi se svým sborem a orchestrem Academia Montis Regalis podal dobrý výkon, interpretačně pokračoval ve šlépějích svého úspěšného předchůdce Jacobse. Velmi solidní výkon orchestru (s českým zastoupením) se dal očekávat, výborný sbor byl spíše překvapením. De Marchi rozšířil orchestr do nebývalé síly, dokonce i s barokním kontrafagotem. S výjimkou slabého Jürgena Sachera (Orontes) si zaslouží pochvalu všichni ostatní pěvci, zejména pak skvělá Norka Ann-Beth Solvang (Flavia). Ani Rakušanka Nina Bernsteiner (Rodelinda), kanadský kontratenor David DQ Lee (Onulfus) a Katalánka Maîte Beaumont (Flavius) nezůstali pozadu. De Marchi obsadil postavu Flavia, tak jako Telemann, nikoliv kontratenorem, ale mezzosopránem. Původně mělo představení trvat s přestávkami tři a půl hodiny. Pořadatelé se v programu omluvili, že po zkouškách se opera protáhla na 4 hodiny a 40 minut. Jsou v dnešní době relevantní tak dlouhá představení? Vymlouvat se na autenticitu nelze, protože inscenace byla stejně transponována do současné doby a v časech Telemanna měla operní představení jiný průběh.
Operu Romolo ed Ersilia psal Johann Adolph Hasse na objednávku. 5. srpna 1765 se v Innsbrucku vzali třetí syn Marie Terezie, arcivévoda Leopold, a Španělka Maria Ludovica. Jako ve velké většině svých oper (napsal jich přes šedesát) Hasse využil služeb Pietra Metastasia, který stvořil jako vždy skvělé libreto. Svatební dárek musel být přiměřený, jednalo se o operu seria, samozřejmě se šťastným koncem. Partituru připravil Attilio Cremonesi na základě rukopisné partitury a orchestrálních partů z premiérového představení z roku 1765, které jsou uložené v Národní knihovně ve Vídni. Tak jako De Marchi patří i Cremonesi do okruhu hudebníků ovlivněných Reném Jacobsem; studoval v Basileji a byl Jacobsovým asistentem při operních produkcích. Cremonesi řídil bravurně skvělý barokní orchestr Café Zimmermann od cembala. Orchestr dostal jméno po známé lipské kavárně, kde Bach a Collegium Musicum uspořádali v letech 1729 až 1739 asi 500 koncertů. Jak kdysi hrálo Collegium Musicum nevíme, ale Café Zimmermann by mu ostudu určitě neudělal.I zde byla česká jména (Petr Skalka – violoncello a Luděk Braný – kontrabas). Stejně pozitivně lze hodnotit komorní sbor NovoCanto z Innsbrucku. Velkou zásluhu na velmi dobrém dojmu z této inscenace má v Německu vystudovaná Chilanka Aniara Amos . Vzala si na starost nejen režii, ale i výpravu a kostýmy a uplatnila zde rovněž své choreografické vlohy. Jeviště bylo střídmě zaplněné různými geometrickými útvary, které v originálním osvětlení představovaly jakési universum dvou nerozdělitelných divadelních atributů, lásky a moci.
Vydařené bylo i obsazení poměrně málo známými mladými pěvci. Nejhlasitějšího potlesku s výkřiky bravo se dostalo po zásluze Italce Eleonore Buratto v roli princezny Ersilie. Má nejen krásný hlas, ale je rovněž výborná herečka. Nelze se divit, vždyť Burattová se učila styl v Mantově u Luciana Pavarottiho a Mirelly Freni. Jediný mužský představitel, rakouský tenor Johannes Chlum (otec Ersilie Curzio), upoutal sametovou barvou a bezvadnou technikou. Dále je třeba uvést Italku Marinu de Lisu v mužské roli krále a zakladatele Říma Romola.
Festival Innsbrucker Festwochen der Alten Musik díky zajímavé dramaturgii a interpretační úrovni splnil očekávání a potvrdil, že spolu se Salcburkem, Vídní a Bregenzem patří k nejdůležitějším hudebním festivalům v Rakousku.
