Smetanova Litomyšl nabízí svým návštěvníkům už 61 let pozoruhodné operní inscenace a pečlivě vybrané koncertní kusy v interpretaci významných českých těles. V průběhu sobotního odpoledne však dal festival ve spojení se stipendijním programem MenART, realizovaný Nadačním fondem Magdaleny Kožené, prostor také mladé a neméně talentované generaci rodící se na základních uměleckých školách. Sobotními koncerty vyvrcholil první ročník projektu mentoringu uměleckého vzdělávání, na kterém se společnými silami podíleli nejen výkonní umělci, ale také pedagogové ze základních uměleckých škol celé republiky. Vzniklo tak jedinečné umělecké podhoubí, kde se mohli inspirovat jak žáci, tak i jejich učitelé, kteří své svěřence v programu MenART doprovázeli. Cílem projektu však nebylo pouze zdokonalit technické aspekty interpretačního umění, velký důraz byl kladen také na vlastní autorský otisk mladých hudebníků, zpěváků a výtvarníků. Vznikly tak dvě odlišné skupiny – klasická a autorská – přičemž obě měly v průběhu sobotního odpoledne předvést, co si ze studia pod význačnými umělci odnesly.
Jako první přišli na řadu tradičně školení interpreti v programu Na klasické cestě s mottem „Milujeme klasiku“. Triumvirát mentorů klasické hudby sestával z dirigenta Tomáše Netopila, klavíristy Iva Kahánka a zpěvačky Kateřiny Kněžíkové. Hlavní část programu sestávala z vokálních a klavírních čísel, které občas okořenil výstup smyčcového kvarteta Mattinata, čerstvého vítěze krajské oborové soutěže MŠMT. Výkony všech vystupujících umělců nenechaly nikoho na pochybách, že o budoucnost hudby se opravdu bát nemusíme. V podání mladých pěvců zaznělo procítěné a interpretačně s přehledem zvládnuté pásmo písní a ariet Wolfganga Amadea Mozarta a výběr z české a německé písňové tvorby 19. a 20. století. Publikum okouzlila například Beáta Vymlátilová s árií L‘ho perduta, me meschina nebo Anna Skřivánková s árií S‘altro che lacrime. Neméně zajímavý byl také segment hudby vyvěrající z lidových pramenů, kde se svým křišťálově čistým zpěvem zazářila s písní Ej zaleť vtáča Sára Slováková, povedený byl i výstup Anny Flajšmanové s dílem Ctirada Kohoutka Zasela jsem baziličku. Také Ivo Kahánek – mentor klavírní třídy – se mohl při poslechu koncertu zaslouženě dmout pýchou. Tesklivě melancholickým provedením Chopinova Nokturna pro klavír č. 2 – ne nepodobným tomu Rubinsteinovu – rozněžnila posluchače Sofia Ahmed, v jejích šlépějích pak následovala Daniela Fišerová s Baladou č. 1 g moll téhož autora. Velký úspěch sklidila mladinká, ale virtuózními schopnostmi se pyšnící Klára Gibišová, která předvedla nejen hbité prsty, ale především cit pro formu a hudební strukturu. O závěr „klasické části“ se postaralo smyčcové kvarteto Mattinata se skladbou Smírčí kámen, kterou skladatel Dalibor Bárta tělesu věnoval.
Zatímco první koncert akcentoval především interpretační schopnosti studentů, ten druhý pod názvem Na autorské cestě a s mottem „Vzrušující tvorba“ se soustředil na tříbení tvůrčích schopností mladých umělců. O tom, že jazz není doménou jen ostřílených matadorů z potemnělých hudebních klubů přesvědčili za pomoci pedagoga-klarinetisty Martina Peřiny pyšné rodiče Vladimír Slavíček, Leona Vyhnálková, Bára Sedlářová a Jáchym Brodský. S klavírní a jazzem načichlou verzí skladby Song of Dragonborn z herní série The Elder Scrolls pak vystoupil Jáchym Brodský ještě jako sólista. S pekelně rychlou úpravou původně klavírní skladby Asturias skladatele Isaaca Albénize rozpohyboval přihlížející violoncellista Ondřej Seehák. Nešlo si nepovšimnout, že pedagogové ze ZUŠ procházeli se svými svěřenci každým tónem vybrané skladby. Vlastní autorské dílo s prvky elektroniky představila Leona Vyhnálková. Také Kristýna Gilarová a Bára Sedlářová uvedly svá autorská díla. Ze třídy Terezie Kovalové vystoupili s Gavotou ze Suity pro violoncello č. 6 J. S. Bacha violoncellisté Klára Janíčková, Eva Kostohryzová, Eliška Lakomá, Ondřej Seehák, Barbara Švábová, Linda Ziklová a Lukáš Paděra, titíž hudebníci pak vystoupili ještě za doprovodu své mentorky se skladbou Cellový kus I., který Terezie Kovalová věnovala studentům MenARTu. Na závěr celého koncertu zazněla premiéra písně Hvězdy jsou jak bonbónky z dílny Petra Hapky a Michala Horáčka. Aby nezůstali mentoři ušetřeni interpretačnímu stresu byl jako třetí a závěrečný bod programu MenART naplánován jejich galakoncert. Ve dvojici tak stanula nejprve Kateřina Kněžíková společně s Ivem Kahánkem, který následně představil část V Čechách ze Smetanova cyklu Sny a Scherzo cis moll Frederyka Chopina. Ani autorská část mentorů se však nenechala zahanbit a postupně vystoupila Beata Hlavenková, Terezie Kovalová a Radka Fišarová, zastupující mentorku Lenku Novou. Nejde však o náhodný záskok – Radka Fišarová bude jedním z mentorů na nadcházejícím 2. ročníku MenARTu.
Odpoledne patřilo mladým umělcům ze základních uměleckých škol po celé republice, pomalu se však blížil večer a s ním i inscenace Nápoj lásky v provedení Janáčkovy opery. V roli krásné, koketní a pomstychtivé Adiny se představila Kateřina Kněžíková, jako bláznivě zamilovaný Nemorino vystoupil José Manuel, jeho sok v lásce Belcore byl ztvárněn Igorem Loškárem, doktora Dulcamaru hrál a zpíval Jiří Sulženko a jako Giannetta vystoupila Eva Štěrbová, představení řídil Ondrej Olos. Nápoj lásky byl úspěšný již při brněnské premiéře, nešlo však nepostřehnout, že herci si festivalovou půdu užívají s mnohem větší volností, než napjaté představení nově nastudovaného díla. Pěvecká dokonalost provázená lehkostí, přirozeností, drzostí a vtipem s jakým Kateřina Kněžíková interagovala s ostatními zpěváky by sama o sobě stačila k vychválení inscenace. Ostatní však ani zdaleka nezůstávali v jejím stínu – Igor Loškár i José Manuel zpěvačce zdařile sekundovali a po celou dobu představení byla patrná výtečná chemie mezi všemi interprety. Nevěřím, že by dobrá nálada zachránila špatnou inscenaci, zde však ještě dodatečně korunovala povedené pěvecké a herecké výkony. Taktéž hudební nastudování bylo příjemně rozverné a dle situace balancovalo na hraně břitkosti a srdečnosti.
Také nedělní poledne nabídlo šanci vystoupit mladým umělcům, tentokrát se však nejednalo o stipendijní program ale od roku 1932 fungující a cenami ověnčený Kühnův dětský sbor v doprovodu Komorního orchestru Pražských symfoniků. Na varhany se představil Jan Kalfus a sólové housle hrála Maria Ericsson Vlach, představení řídil Jiří Chvála. Koncert s názvem Cantus ad Gloriam Dei nabídl průřez duchovní tvorbou nejen lety prověřených autorů, ale také současné skladatelské generace. Odvážná dramaturgie se nebála kombinovat díla Gustava Holsta, Johannese Brahmse, Giovanniho Palestriny, Tomáse Luise de Victorii, ale i Slavomíra Hořínky a Ivana Kurze. Významnou část programu představovala Ave Maria jakožto jeden z nejčastěji zhudebňovaných textů křesťanské liturgie. Koncert prokázal, že Kühnův sbor si svůj věhlas zcela zaslouží – mladí zpěváci a zpěvačky dokázali stejně dobře interpretovat díla renesančních mistrů, jako romantické písně a soudobá duchovní díla. Obzvláště u soudobých děl Slavomíra Hořínky (Ave Maria – premiéra) a Ivana Kurze (Missa Bohemica) potěšila u takto mladých zpěváků závažnost a opravdovost interpretace. Jen je trochu škoda, že po Kurzově skladbě Missa Bohemica, která měla potenciál být poetickým závěrem koncertu, následovalo dílo méně závažného charakteru, po kterém přišel násilný návrat k duchovnosti Arvo Pärta. Menší obměna v pořadí by mohla výslednému vyznění velmi pomoci, obzvláště když úvodní skladby znějící na kůru a následný příchod dolů i s orchestrem fungovaly výtečně. Komorní orchestr Pražských symfoniků poskytl zpěvákům potřebnou oporu, i když vibrato první houslistky bylo místy poněkud přehnané.
Zlatým hřebem nedělního večera byla dramatická legenda Hectora Berlioze Faustovo prokletí v provedení Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno, dětského sboru Kantiléna, sólistů Jeana-Noëla Brienda, Isabelly Cals, Pierra-Yvese Pruvota a Martina Gurbaľa. Provedení řídil šéfdirigent brněnské filharmonie Dennis Russell Davies. Dirigent uchopil partituru s maximálním pochopením pro Berlizovou zvukomalebnost a orchestr mu v tomto snažení byl prodlouženou rukou. Lyrická část Háje a louky na břehu Labe posluchače takřka nutila vidět se v obležení trávy a zurčící vody. Také mnohem dramatičtější upalování Fausta a Mefista do náruče pekla evokovalo svoji mimohudební předlohu takřka do puntíku. Hudebníci se snažili vyjít svému uměleckému vedoucímu ve všem vstříc a byli takřka neustále pevní intonačně i rytmicky. Potěšila propracovaná dynamika, kdy jednotlivé sekce byly rozestupňovány tak, že v různé chvíli vystupovaly na povrch a ucházely se střídavě o posluchačovu pozornost. I sbor podal svůj tradičně povedený výkon a tvořil s orchestrem jednolitou dvojici. Jean-Noël Briend v roli Fausta exceloval především v křehkých částech, kde se mohla naplno projevit jeho hřejivá barva hlasu a cit pro lyriku, naopak ve vyhrocenějších momentech ztrácel mírně dech a občasný falzet zněl dýchavičně a přiškrceně. Isabelle Cals byla svým virtuózním, kulatějším a vibratem zdobeným projevem dobrou volbou, nemohu se však ubránit dojmu, že by Markétin projev mohl být o něco křehčí. Přesto se jednalo o uvěřitelnou a emocemi přetékající podívanou. Pierre-Yves Pruvot v roli Mefista byl rozverně žoviální, tam kde to však bylo potřeba, dal na odiv také svoji lyričtější stránku a spíše než jako jednorozměrná postava ďábelského svůdce působil jako Faustův průvodce a mentor. Obzvláště v části Háje a louky na břehu Labe byl tento kontrast velmi povedený.
Víkend na festivalu Smetanova Litomyšl byl plný nejen mladých hudebních talentů a velkých operních a koncertních hvězd, ale především výtečné hudby a upřímné radosti z ní u všech zúčastněných. A to nám Smetanova Litomyšl ještě nevyložila všechna svá esa na stůl. Můžeme se směle těšit na další festivalové dny.
