Jen máloco může být v komorní hudbě intimnější, než muzicírování dvou smyčcových nástrojů, v tomto případě houslí a violoncella. Festival Struny podzimu nabídl 10. října projekt, který obsazením a programem avizoval, že to bude poslechově náročný a interpretačně špičkový večer. Mladičná Chloë Hanslip je v cizině už velkou hvězdou, tady se o ní nic nevědělo, Jiří Bárta doma známý je, ale v kuloárech se mluvívá o jeho nevyrovnaných výkonech, že „někdy hraje jako bůh, jindy pod psa“. Pořadatel možná riskoval, nicméně výsledek byl strhující. Pražská křižovatka (kostel sv. Anny) byla vyprodána a lidé soustředěně poslouchali program, který by se většina českých festivalů bála nabízet – od Martinů Duo pro housle a cello č. 1 , Ravelova Sonáta a Kodályho Dua op. 7 . Teprve v přídavcích zazněly známé kousky – úryvek z hudby k filmu Rudé housle Johna Corigliana a jedna část z Bachovy cellové suity. Co se týká samotného koncertu, posluchači koncentrovaní být museli, protože by jinak dva jemně preludující nástroje neslyšeli. Převažující dynamickou škálou bylo totiž pianissimo – mezzopiano. Martinů zněl „nemartinůovsky“ jako sónická moderna, Ravel ševelil a jen občas jej zčeřilo rapsodické vzedmutí a la Cikán a ani Kodály nesplnil představu zemitého maďarského folklóru. Oba aktéři večera jsou nejen skvělými virtuosy, ale i pokorně respektují jeden druhého. Zdálo se mi, že ten večer jsou jedno tělo, jedna duše, jedno srdce. Navíc v symbióze byly i jejich nástroje: housle Guarneriho z roku 1735 a o padesát let mladší cello od Gagliana. Pro slečnu Hanslip to byl český debut. To, že místo koncertu Čajkovského či Sibelia hrála tak neokázalou komorní hudbu, svědčí o její pozorohodné lidské zralosti.
