Dalším z filharmonické úrody houslistů byla po Leonidu Kavakosovi a Christianu Tetzlaffovi německá houslistka Isabelle Faust. Koncert lehce poznamenala změna dirigenta, místo Robina Ticciatiho (zdravotní důvody) přijel Vasilij Sinajskij. Až na úvodní skladbu atraktivní program dodržel. Předehra Hectora Berlioze Korzár, která zazněla místo ouvertury Penelopa Gabriela Faurého, nasadila laťku energie vysoko a publikum mohlo hned zpočátku obdivovat brilanci, s níž smyčce vyšívaly záludné pasáže v závratném tempu. Bylo vidět, že i členové orchestrální akademie ČF je nacvičili tak dokonale, aby svým starším kolegům ani trochu nepřekáželi. Na celém výkonu bylo poznat, jak je toto orchestrální mládí nadupané a na startovní mávnutí se vyřítí na hudební tratě jako koně na Velké pardubické.
Houslový koncert Albana Berga byl zcela jiného ražení. Poměrně drobná sólistka vsadila na intimitu autorova záměru a tlumočila skladbu v duchu jejího určení – jako nostalgickou vzpomínku na andělský zjev Manon Gropiusové, dcery Almy Mahler a slavného architekta. Ve srovnání s mužnými interpretacemi Josefa Suka či Ivana Ženatého využívala Faust mnohem nižší dynamickou hladinu, bohužel ke své škodě, protože v hutné instrumentaci opojný zvuk jejích houslí často zanikal. Zřejmě nedostatek zkušebního času způsobil, že partitura nemohla být vyvážena tak, aby i sordinované housle měly šanci uspět v konkurenci žesťových nástrojů. Sólistka se sice často prosadila i proti celému tutti, ale její snaha o intimitu projevu nebyla sdostatek pochopena. Berg kombinuje ve své poslední skladbě dodekafonii 2. vídeňské školy s luteránským smutečním chorálem Es ist genug a korutanskou lidovou písní Ptáček na švestce. I když nechybí momenty tvrdé agrese jak v houslích, (kadence na začátku 2. věty) tak ve vpádech orchestru, vyznění díla je smírné a jímavé. Snad i na tomto podkladě vznikla nepřeložitelná slovní hříčka „Berg ist schöner als Schön – berg“ Bylo poznat, že sólistka zná koncert zpaměti, do jistících not se nedívala. Bouřlivě aplaudujícímu vděčnému publiku se poděkovala glissandovou studií č. 42 „Noční“ (Nocturnal) z 50 Caprice – variations Američana George Rochberga. Jinými z těchto 50 variací občas překvapoval své posluchače známý entertainer Gidon Kremer.
_PetraHajska.jpg)
Po přestávce zaplavil Sinajskij nabité Rudolfinum přívalem opojně emocionálního zvuku. Vedle 4 částí ze symfonické básně Césara Francka Psyché, ještě hitem z největších, 2. suitou z baletu Maurice Ravela Dafnis a Chloé. Tentokrát v původní verzi se stočlenným Pražským filharmonickým sborem, pečlivě připraveným sbormistrem Jaroslavem Brychem. V tomto evergreenu se blýskaly především dechové nástroje v čele s flétnistou Radomírem Pivodou. Jeho sólo v Pantomimě vyvolalo v recenzentovi vzpomínku na „grófa“ Gejzu Nováka, jehož dřevěná flétna, zlaté brýle, vysoký nákrčník a chvějivý tón zůstanou v paměti všech, kdo jej zažili. Pivoda mu samozřejmě co do kvality interpretace neustupuje, ale je jiný. Sinajskij své skladby dirigoval s evidentní hlubokou znalostí všech možností interpretace a orchestr mu ochotně přinášel své kvality na stříbrném podnose. Třešničkou na dortu byla účast japonské bicistky, jejíž tamburína v závěrečném Bacchanále excelovala zvukově i vizuálně. Když se přidal sbor na vokál, mohl posluchač s představivostí cítit stříbrné kuličky běhající po jeho kůži. Zvukový dojem v nádherné akustice Rudolfina nemůže nahradit žádná reprodukční soustava. Jak ve Franckovi, tak v Ravelovi se posluchači mohli doslova „najíst“ barevného zvuku, kořeněného rafinovaností obou tvůrců.
