První zářijový večer nabídly Ostravské dny českou premiéru komorní opery Miroslava Srnky Make No Noise z roku 2011 (libreto Tom Holloway). Jednorázové uvedení na nakloněné ploše prostoru Trojhalí Karolina inscenovali režisér Jiří Nekvasil a scénograf David Bazika. Příjemně minimalistická inscenace zbytečně nezrcadlila obsah děje uváděný titulky, místo toho velmi jemně rýsovala vnitřní pochody hlavních postav. Jejich psychologické trajektorie udávaly různé podélné linie vyznačené lepicími páskami na zemi, po nichž se jednotliví herci pohybovali. Řešení scény tedy neubíralo potřebné soustředění na pečlivou práci s širokou škálou výrazů nástrojů i hlasů.
Hudba je napsána pro třináctičlenný orchestr, pod taktovkou dirigenta Josepha Traftona jej obsadili výteční hudebníci z Ostravské bandy. Opera zároveň obsahuje elektronickou stopu vysílanou skrze prostorovou reprosoustavu, která ilustruje vnitřní svět hlavní hrdinky Hanny (výborná Measha Brueggergosman). Ta pracuje jako zdravotní sestra na ropné plošině, kde se seznamuje se zraněným Josephem (Holger Falk). Oba si nesou svá traumata z minulosti a musí čelit okolnímu světu i vlastním démonům. V průběhu děje zjišťujeme, že událost zprvu popsaná jako požár na plošině, který dočasně oslepil Josepha, v sobě zároveň skrývá vinu, se kterou se sám potýká. Poznáváme i pohnutý příběh Hanny, která v kritických momentech filtruje vnější svět odložením naslouchátka.
Opera pracuje s pojmy komunikace a důvěry jako cestě ke sblížení (či odcizení) lidí. Zpočátku je ale váha na straně hudby, překřikující roztrhané zpěvní linky především nedoslýchavé hrdinky bojující s koktavostí. Srnka v prvním dějství nazvaném „Továrna“ vrství několik v zásadě sólových partů najednou v nevlídný polyrytmický tok. Ten se však v druhém dějství projasňuje a nabude jemnosti a barevnosti, jež zároveň adekvátně reflektuje Hannu a její příběh s tragickým nádechem. Citlivé kombinace témbrů různých nástrojů zakládají jedinečné zvukové plochy, které se co chvíli rozpadají v několik nezávislých vrstev či explodují v pestré proplétající se linie. Srnka v tomto díle rozehrává množství různých způsobů organizace hudebního materiálu vertikálně i horizontálně. Zjednodušeně lze celkovou hudební stránku Make No Noise charakterizovat jako barevnou polyfonii osvobozenou od běžného kontrapunktu. Ke konci se však dočkáme i homofonického vedení par excellence. Důležitější je však fakt, že se nikam nespěchá a zbytečně se netlačí na pilu. Plynule mírnící se dynamika vykresluje charakter situace, kontexty, intimní atmosféru upřímného dialogu. Se slovem nesoupeří; ilustruje ono nevyslovitelné, sama natolik proměnlivá jako lidské osudy a nálady v reálném životě. Výstavbu opery sceluje i pečlivá kontrola momentů, kdy je hudba v popředí a kdy naopak do příběhu příliš nezasahuje a místo toho v ústraní takřka neznatelně udržuje jednotu aktuálního hudebního prostředí.
Stručné, civilní libreto zjevuje paletu psychologických profilů, mezi nimiž se skví postava Martina (Maciej Idziorek), označovaného za autistického vědce. Ten však prokazuje nejvyšší míru náhledu do situace a díky své chápavosti stojí na počátku onoho základního procesu komunikace mezi Hannou a Josephem. Za zmínku stojí i silné charaktery kuchaře či kolegy v podání Taylana Reinharda a neuroložky Inge (Katalin Károlyi). Organizačně náročná hodinu a půl trvající opera byla v Ostravě nastudována v rámci pouhých čtyř dnů, přesto nabídla skvělé výkony a dokázala publikum ohromit i dojmout.
Sobotní Závěrečný koncert Ostravských dnů pak byl prozatím posledním vystoupením Ostrava New Orchestra. Začal dosti nezvykle starší skladbou – šlo o rytmickou lahůdku Ionisation Edgara Varèse pro třináct hráčů a širokou paletu perkusí včetně ručních sirén. Zásadní momenty kompozice, tedy přesnost i jemné zkoumání různé míry laditelnosti obsažených nástrojů, byly provedeny bezchybně. Hravé rytmy však neudávaly charakter většiny programu. Ten se nesl spíše ve znamení širokých orchestrálních ploch a popisných, takřka programních skladeb.
Tato charakteristika platí překvapivě i pro skladbu Zipf’s Law IV inspirovanou zákonem distribuce četnosti výskytu slov v textu. Na základě rozdělení hudebních intervalů dle tohoto grafu nepřímé úměrnosti a aplikace náhody v ní James Falzone nechává pomalu vyrůstat rozlehlé plochy smyčců, nad nimiž znějí snové perkuse. Důraz na plynulou dynamiku se pod vedením Owena Underhilla odrážel i v důsledné kontrole hráčů jednotlivých sekcí navzájem. Ve svém mírném tempu a v příjemné střední úrovni hlasitosti si tato relativně líbivá skladba udržela svoji pozornost po celých jedenáct minut. Podobně na tom je i …And Grackles Gone třiadvacetiletého skladatele Eli Greenhoea. Podzimem jasně inspirovaná skladba též poskytla možnost ONO prokázat hutný a zároveň čistý orchestrální zvuk. Profesionální, takřka filmový výkon, jemuž napomohl dirigent Bruno Ferrandis, obohatila lyrická cella a dynamická přetahovaná smyčců a žesťů. Na výrazu tato kompozice mírně ztrácí absencí jasnější melodické linky či hlubšího harmonického vedení. Austin Leung představil v této sérii zřejmě nejpopisnější skladbu Serenity. Ač je skladba pojmenována pocitem klidu a jasnosti, rozmáchlé linky smyčců a vypjatá tutti se silnými žesti a perkusemi se postaraly o spíše dramatický zážitek. Efektním momentem bylo též naznačení poryvu větru masivním profouknutím nástrojů celé dechové sekce najednou. Podobným směrem se vydal i Ravi Kittappa se svojí skladbou narratio. Expresivní hlazení strun většiny smyčcové sekce se naštěstí nepřevrhlo v (především v posledních dnech) dosti nadužívaný efekt šumu na hranici slyšitelnosti. Zvukově barevné narratio si udrželo vysokou míru napětí, které vlastně nebylo zcela uvolněno. Jako by onen cíl, jakási jasnost, měla stále zůstat mimo dosah – i přes všechnu tu snahu a vývoj, jímž skladba umně prochází. I ve zlomu v druhé polovině, jež zvuk znatelně projasní, stále nedochází k vytouženému smíření. Ve vlnění určitých nádechů a výdechů se navrací základní motiv, kolem kterého se staví tradiční, důvěrně známé linie fagotů a neočekávané vpády hobojů, které deformují jakékoli příliš obvyklé rámce.
Jako další z rezidentů Institutu Ostravské dny 2017 se zde představil Daniel Lo a jeho třináctiminutový houslový kvazi-koncert. Šlo prakticky o sólovou skladbu, k níž orchestr zpočátku poskytoval velejemný podklad s příležitostnými několika tóny. Později však interagoval soběstačněji. Houslová technika sólistky Pauline Kim Harris byla jako obvykle bezchybná, samotná skladba však fungovala spíše jako nevzrušená exhibice.
Zřejmě nejočekávanější skladbou letošního festivalu nové hudby byla Monadologie XXXVII Loops for Leoš skladatele Bernharda Langa složená (podobně jako většina skladeb uvedených tento večer) přímo pro své premiérové uvedení na Ostravských dnech. Původně mělo jít o hudbu inspirovanou Svěcením jara, kvůli své obtížnosti se však ukázala jako nehratelná. Lang tedy okamžitě zareagoval tvorbou nové kompozice a během pouhých několika málo dní přišel s čtvrthodinovou skladbou inspirovanou Leošem Janáčkem a Ostravou. V ní prokázal cit pro nezvyklou instrumentaci s neočekávanými kombinacemi nástrojů a barev, lehce ironický nadhled díky zapojení bicí sady s takřka industriálními groovy i hluboký respekt k Janáčkovi a jeho dílu. Fragmenty melodií českého skladatele, které se zjevovaly v nových polohách a s novou harmonií, náhle střídaly odkazy na průmyslový charakter Ostravska v hravých rytmech s širokou perkusní sekcí. Dlouhý nájezd spektrálně rozšířeného akordu C dur natažený na několik minut pouze podtrhl sonické možnosti ONO, zatímco kontrastní části již známý fakt přesné sehranosti, na níž měl podíl i dirigující Petr Kotík.
.jpg)
Poslední skladbou večera byl půlhodinový frontální útok na posluchače skrze masivní Trurliade – Zone Zero skladatelky Olgy Neuwirth. Její pestrá koláž hudebních citací a ostře lomených kontrastních pasáží si vyžadovala neustálou koncentraci a neposkytla příliš místa na oddych. Série orchestrálních tutti a vrstvené rytmy doplňoval vedle dalších šesti perkusistů Victor Hanna, který měl na starosti hned několik sad nástrojů. Díky nazvučení patřičně zesílený sólista a obrovský orchestrální zvuk (ONO zde bylo podpořeno hráči z Ostravské Bandy) zakládaly jakési dva světy, jež se chvílemi propojovaly, jindy stály v lehké opozici – ale nikdy nebyly zcela navzájem izolovány. Velké množství perkusí v orchestrálním rámci fungovalo jako relativně zajímavý rovnocenný zvukotvorný element. Ve složitě kladených vrstvách se však zvuk samotného tělesa mnohdy rozpíjel; zejména smyčce měly tendenci se ztrácet v jednolitý, nediferencovaný zvuk. Příležitostná melodie, zejména krásně nelibozvučné trubky připomínající filmovou hudbu 20. století, snad záměrně nebyly nijak zvláště dynamicky výrazné oproti tomu, co bychom rozuměli doprovodem. Tento široký instrumentální proud doplňovalo několik částí s elektronickými samply ruchů moderní civilizace a další detaily typu megafonu či závěrečného úderu jedenapůlmetrovým kladivem do plechového barelu.
Závěrečná skladba byla jakýmsi ujištěním ze strany Petra Kotíka a Ostravského centra nové hudby, že posluchači odejdou zcela nasyceni hudbou – či vyždímáni takříkajíc do sucha. Množství, kvalita a záběr hudby servírované během uplynulých deseti dní i pouhá organizační nálož byly neuvěřitelné. Kde jinde je možné narazit na tak pestrý a pečlivě vybraný program aktuální vážné hudby, zahrané prvotřídními hudebníky?
